K projevům vůle účastníků smlouvy o převodu nemovitosti

[Rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 3625/2008, ze dne 15. 6. 2010]

Požadavek ustanovení § 46 odst. 2 věty druhé občanského zákoníku je nezbytné vykládat jako požadavek, aby v každé jednotlivé smlouvě o převodu nemovitosti byly oferta (návrh) i akceptace (přijetí návrhu) zachycena na téže listině. Toto ustanovení však nikterak nebrání tomu, aby smlouva o převodu nemovitosti, dokud podle ní nebyl proveden vklad práva do katastru nemovitostí, s účinky ke dni podání návrhu na vklad (§ 2 odst. 3 věta první zákona č. 265/1992 Sb.), byla měněna (§ 516 obč. zák.); dohoda o změně původně sjednaných vzájemných práv a povinností přitom samozřejmě musí opět splňovat také požadavek vymezený ustanovením § 46 odst. 2 věty druhé občanského zákoníku.

Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy senátu JUDr. Romana Fialy a soudců JUDr. Ljubomíra Drápala a JUDr. Zdeňka Novotného v právní věci žalobkyně M. N., zastoupené JUDr. Jaroslavou Šafránkovou, advokátkou se sídlem v Praze 1, Mezibranská č. 19, za účasti 1) A. V., 2) J. D., 3) M. S., všech zastoupených JUDr. Květou Renovou, advokátkou se sídlem v Praze 6, Lotyšská č. 4, o vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, vedené u Městského soudu v Praze pod sp. zn. 27 C 12/2006, o dovolání žalobkyně proti rozsudku Vrchního soudu v Praze ze dne 27. února 2008,
č. j. 11 Cmo 291/2007-105, takto:

Rozsudek vrchního soudu a rozsudek Městského soudu v Praze ze dne 6. března 2007, č. j. 27 C 12/2006-77, se zrušují a věc se vrací Městskému soudu v Praze k dalšímu řízení.

Odůvodnění:

Katastrální úřad pro Hlavní město Prahu, Katastrální pracoviště Praha, rozhodnutím ze dne 9. 10. 2006, sp.zn. V-26 980/2006-101, zamítl návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí podle „kupní smlouvy ze dne 19. 12. 2005 a dohody o změně kupní smlouvy ze dne 10. 5. 2006“ uzavřených žalobkyní, jako kupující, s účastnicemi 1), 2) a 3), jako prodávajícími.

Žalobou podanou u Městského soudu v Praze dne 3. 11. 2006 se žalobkyně domáhala, aby „soud povolil vklad vlastnického práva žalobkyně do katastru nemovitostí podle kupní smlouvy ze dne 19. 12. 2005 (změněné dohodou o změně kupní smlouvy ze dne 10. 5. 2006), jejímž předmětem jsou budova v P., B. ulici, stojící na parcele č. 658, objekt bydlení, památkově chráněné území a pozemek parc. č. 658 o výměře 432 m2 v P., B. ulici, zastavěná plocha a nádvoří, památkově chráněné území, vše zapsáno v katastru nemovitostí u Katastrálního úřadu pro Hlavní město Prahu, Katastrálního pracoviště Praha, na listu vlastnictví 401 pro katastrální území Karlín, obec Praha, okres Hlavní město Praha“. Uvedla, že „jako kupující uzavřela s účastnicemi 1), 2) a 3), jako prodávajícími, dne 19. 12. 2005 kupní smlouvu o převodu vlastnictví k popsaným nemovitostem“; že „dne 10. 5. 2006 uzavřela s prodávajícími Dohodu o změně kupní smlouvy ze dne 19. 12. 2005, kdy v této dohodě byla, z důvodu požadavku prodávajících, zvýšena kupní cena za předmětné nemovitosti, a to na částku 12.300.000,- Kč“; že „v této dohodě byl dále upraven způsob úhrady kupní ceny a sjednána nevratná záloha na kupní cenu ve výši 1.000.000,- Kč“; že „v kupní smlouvě ze dne 19. 12. 2005, ani v Dohodě o její změně ze dne 10. 5. 2006, nebyla sjednána žádná odkládací ani rozvazovací podmínka“; že „v kupní smlouvě ze dne 19. 12. 2005 bylo naopak mezi stranami smlouvy ujednáno, že smlouva nabývá platnosti i účinnosti dnem jejího podpisu všemi účastníky smlouvy, že všichni účastníci smlouvy jsou tímto okamžikem svými projevy vůle vázáni“; že „složila, v souladu s citovanými dokumenty, do 31. 5. 2006 na účet advokátní úschovy Květy Renové částku 4.000.000,- Kč“; že „dne 12. 6. 2006 oznámila prodávajícím, že je připravena doplatit jim zbytek kupní ceny, a to z úvěru, poskytnutého Živnostenskou bankou, a.s., a vyzvala je k poskytnutí součinnosti, tj. k podpisu smluv o jistotním účtu v bance, kam jim budou bankou uvolněny finanční prostředky na doplatek kupní ceny“; že „prodávající jí však odmítly poskytnout součinnost a, aniž by od uzavřené kupní smlouvy ze dne 19. 12. 2005, ve znění Dohody o její změně ze dne 10. 5. 2006, řádně odstoupily a vrátily jí již zaplacenou zálohu na kupní cenu, uzavřely dne 14. 6. 2006 kupní smlouvu, jejímž předmětem jsou stejné nemovitosti, se třetí osobou, resp. osobami, manžely S.“; že „jí nezbylo než využít svého práva a ve smyslu § 4 odst. 2 zák. č. 265/1992 Sb., v platném znění, podat návrh na zahájení řízení o povolení vkladu vlastnického práva do katastru nemovitostí“; že „návrh na vklad vlastnického práva podala dne 12. 6. 2006“; že „Katastrální úřad pro Hlavní město Prahu dne 9. 10. 2006 vydal rozhodnutí sp.zn. V-26 980/2006-101, kterým návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí zamítl“; že „katastrální úřad vycházel ze závěru, že nebyly splněny podmínky uvedené v ustanovení § 5 odst. 1 písm. b), písm. c) a písm. d) zákona č. 265/1992 Sb.“; že „je přesvědčena, že ani jedna z námitek, resp. důvodů, pro které katastrální úřad zamítl návrh na vklad vlastnického práva do katastru nemovitostí, nemůže obstát“.

Městský soud v Praze rozsudkem ze dne 6.3.2007, č.j. 27 C 12/2006-77, žalobu zamítl a uložil žalobkyni povinnost zaplatit účastnicím 1), 2) a 3) na náhradě nákladů řízení 7.400,- Kč k rukám jejich zástupkyně. Uvedl, že „katastrální úřad správně dovodil, že v dané věci nebyla splněna podmínka § 5 odst. 1 písm. d) zákona o zápisech, neboť právní úkon nebyl učiněn v předepsané formě“; že, „vyžaduje-li totiž ustanovení § 46 odst. 2 věty druhé obč. zák., aby u smlouvy o převodu nemovitostí byly projevy účastníků na téže listině, pak projevy převodce a nabyvatele, jejichž obsahem je převod nemovitosti, nemohou být obsaženy ve více listinách, které netvoří jeden celek“; že, „je-li právní úkon ve své výsledné podobě tvořen projevy vůle obsaženými v různých listinách (např. v původní smlouvě a jejím dodatku), musí být tyto listiny ještě před podáním návrhu na vklad spojeny v jeden celek, aby ke dni podání návrhu byly projevy účastníků na téže listině“; že, „je-li v dané věci nepochybné, že kupní smlouva se svým dodatkem nebyly nedílně spojeny, nelze v průběhu vkladového řízení tento nedostatek dodatečně zhojit, což ve výsledku znamená, že katastrální úřad musí návrh na vklad pro nesplnění podmínky v § 5 odst. 1 písm. d) zákona o zápisech zamítnout“; že „se však neztotožňuje s dalším závěrem katastrálního úřadu, a sice, že v dané věci nebyla naplněna ani podmínka § 5 odst. 1 písm. b) zákona o zápisech, tj. že navrhovaný vklad není odůvodněn obsahem předložených listin“; že „nesplnění této podmínky pro povolení vkladu spočívá podle katastrálního úřadu ve skutečnosti, že v rozporu s ujednáním stran učiněným v předložené kupní smlouvě byl návrh na vklad podán pouze stranou kupující, ačkoliv ujednáním účastníků smlouvy bylo stanoveno, že návrh na vklad bude podán společně“; že, „aby ujednání ve smlouvě bylo možno pokládat za ujednání o odkládací podmínce, muselo by z něj zcela výslovně vyplývat, že účastníci hodlali přistoupit k sjednání odkládací podmínky“; že, „za situace, kdy zákon (tj. ustanovení § 4 odst. 2 zákona o zápisech) dává možnost kterémukoliv účastníkovi právního úkonu, aby se vlastním návrhem domáhal povolení vkladu věcného práva do katastru nemovitostí, je na místě předmětné ujednání pokládat za závazek obou stran, že vklad podají společně, nikoliv za ujednání, kterým by účinnost smlouvy byla odložena až k okamžiku, kdy bude realizován společný návrh na vklad“.

K odvolání žalobkyně Vrchní soud v Praze rozsudkem ze dne 27. 2. 2008, č.j. 11 Cmo 291/2007-105, rozsudek soudu prvního stupně potvrdil a uložil žalobkyni povinnost zaplatit účastnicím 1), 2) a 3) na náhradě nákladů odvolacího řízení 7.100,- Kč k rukám jejich zástupkyně. Uvedl, že „nemůže souhlasit s názorem žalobkyně, že nedílnost obou smluv vyplývá ze znění dohody o změně kupní smlouvy a nemůže souhlasit ani s tím, že se nejedná o změnu věcné části, ale toliko obligatorní části původní smlouvy“; že „naopak došlo k novaci původní kupní smlouvy o části týkající se kupní ceny, jak má na mysli ustanovení § 516 odst. 1 obč. zák.“; že „za tohoto stavu pak bylo nezbytné, aby tento nový projev vůle účastníků smlouvy byl na téže listině jako smlouva původní, jak na to odkázal jak katastrální úřad, tak soud prvního stupně (§ 46 odst. 2 věta druhá obč. zák.)“; že „tato podmínka však splněna nebyla, jedná se přitom o podmínku, jejíž splnění zákon výslovně vyžaduje a námitky žalobkyně o restriktivním výkladu citovaného ustanovení nemohou obstát“; že „předložené smlouvy (kupní smlouva a dohoda o změně kupní smlouvy) posoudil katastrální úřad správně tak, že nesplňují podmínku ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 265/1992 Sb., tedy právní úkon nebyl učiněn v předepsané formě“; že „za tohoto stavu nepochybil ani soud prvního stupně, když žalobě na povolení vkladu vlastnického práva podle předložených právních úkonů nevyhověl a svým rozhodnutím tak nenahradil zamítavé rozhodnutí katastrálního úřadu“.

Proti tomuto rozsudku odvolacího soudu podala žalobkyně dovolání. Namítá, že „právní posouzení věci je nesprávné, když spočívá v nesprávném výkladu § 46 odst. 2 občanského zákoníku a § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 265/1992 Sb.“; že „pokud jde o projevy vůle vtělené do jedné smlouvy, která má dvě části a které se naprosto nepochybně týkají jedněch a těch samých nemovitostí, jedná se o tutéž kupní smlouvu a tedy o tutéž listinu v materiálně právním (obsahovém) slova smyslu, a to zejména též vzhledem ke skutečnosti, že i podpisy všech účastníků jsou jak na původní kupní smlouvě, tak na jejím dodatku“; že „o obsahu projevů vůle nemůže být pochyb“; že „výklad § 46 odst. 2 o.z. odvolacím soudem trpí naprosto nepřijatelným formalismem“. Navrhla, aby Nejvyšší soud ČR rozsudky soudů obou stupňů zrušil a aby věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení.

Nejvyšší soud České republiky jako soud dovolací (§ 10a občanského soudního řádu) věc projednal podle zákona č. 99/1963 Sb., občanský soudní řád, ve znění účinném do 30. 6. 2009 (dále jen „o.s.ř.“), neboť dovoláním je napaden rozsudek odvolacího soudu, který byl vydán před 1. 7. 2009 (srov. Čl. II bod 12 zákona č. 7/2009 Sb., kterým se mění zákon č. 99/1963 Sb., ve znění pozdějších předpisů a další související zákony). Po zjištění, že dovolání proti pravomocnému rozsudku odvolacího soudu bylo podáno oprávněnou osobou (účastnicí řízení) ve lhůtě uvedené v ustanovení § 240 odst. 1 o.s.ř., se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání.

Dovoláním lze napadnout pravomocná rozhodnutí odvolacího soudu, pokud to zákon připouští (§ 236 odst. 1 o.s.ř.).

Podmínky přípustnosti dovolání proti rozsudku odvolacího soudu jsou obsaženy v ustanovení § 237 o.s.ř.

Dovolání je přípustné proti rozsudku odvolacího soudu, jímž bylo změněno rozhodnutí soudu prvního stupně ve věci samé [§ 237 odst. 1 písm. a) o.s.ř.] nebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, kterým soud prvního stupně rozhodl ve věci samé jinak než v dřívějším rozsudku (usnesení) proto, že byl vázán právním názorem odvolacího soudu, který dřívější rozhodnutí zrušil [§ 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř.], anebo jímž bylo potvrzeno rozhodnutí soudu prvního stupně, jestliže dovolání není přípustné podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. a dovolací soud dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí má ve věci samé po právní stránce zásadní význam [§ 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.].

Dovolatelka napadá rozsudek odvolacího soudu, jímž byl potvrzen rozsudek soudu prvního stupně ve věci samé. Podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. b) o.s.ř. dovolání není přípustné, a to již proto, že ve věci samé nebylo soudem prvního stupně vydáno rozhodnutí, které by bylo odvolacím soudem zrušeno. Dovolání proti rozsudku odvolacího soudu tedy může být přípustné jen při splnění předpokladů uvedených v ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř.

Rozhodnutí odvolacího soudu má po právní stránce zásadní význam ve smyslu ustanovení § 237 odst.1 písm. c) o.s.ř. zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je odvolacími soudy nebo dovolacím soudem rozhodována rozdílně, nebo řeší-li právní otázku v rozporu s hmotným právem [§ 237 odst. 3 o.s.ř.].

Dovolací soud je při přezkoumání rozhodnutí odvolacího soudu zásadně vázán uplatněnými dovolacími důvody (srov. § 242 odst. 3 o.s.ř.); vyplývá z toho mimo jiné, že při zkoumání, zda napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve smyslu ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř. ve věci samé po právní stránce zásadní právní význam, může posuzovat jen takové právní otázky, které dovolatel v dovolání označil.

Přípustnost dovolání podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o.s.ř. není založena již tím, že dovolatel tvrdí, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Přípustnost dovolání nastává tehdy, jestliže dovolací soud za použití hledisek, příkladmo uvedených v ustanovení § 237 odst. 3 o.s.ř., dospěje k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu ve věci samé po právní stránce zásadní význam skutečně má.

V projednávané věci odvolací soud řešil otázku aplikace a interpretace ustanovení § 46 odst. 2 věty druhé občanského zákoníku, tj. splnění zákonného požadavku, aby, jde-li o smlouvy o převodu nemovitostí, byly projevy účastníků na téže listině. Tato právní otázka dosud nebyla v rozhodování dovolacího soudu vyřešena. Vzhledem k tomu, že její posouzení bylo pro rozhodnutí projednávané věci významné (určující), představuje napadený rozsudek odvolacího soudu rozhodnutí, které má ve věci samé po právní stránce zásadní význam. Dovolací soud proto dospěl k závěru, že dovolání žalobkyně proti rozsudku odvolacího soudu je podle ustanovení § 237 odst. 1 písm. c) o. s. ř. přípustné.

Po přezkoumání rozsudku odvolacího soudu ve smyslu ustanovení § 242 o. s. ř., které provedl bez jednání (§ 243a odst. 1 věta první o. s. ř.), Nejvyšší soud ČR dospěl k závěru, že dovolání je opodstatněné.

Právním úkonem se rozumí projev vůle směřující zejména ke vzniku, změně nebo zániku těch práv nebo povinností, které právní předpisy s takovým projevem vůle spojují (§ 34 obč. zák.). Smlouva jako dvoustranný právní úkon je uzavřena okamžikem, kdy přijetí návrhu na uzavření smlouvy nabývá účinnosti, tj. okamžikem, kdy včasné vyjádření souhlasu druhé strany s obsahem návrhu na uzavření smlouvy dojde navrhovateli (§ 43c odst. 1 a 2 a § 44 odst. 1 obč. zák.).

Nebyl-li právní úkon učiněn ve formě, kterou vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků, je neplatný (§ 40 odst. 1 obč.zák.). Písemně uzavřená dohoda může být změněna nebo zrušena pouze písemně(§ 40 odst. 2 obč.zák.). Písemný právní úkon je platný, je-li podepsán jednající osobou; činí-li právní úkon více osob, nemusí být jejich podpisy na téže listině, ledaže právní předpis stanoví jinak (§ 40 odst. 3 věta první obč.zák.).

Písemnou formu musí mít smlouvy o převodech nemovitostí, jakož i jiné smlouvy, pro něž to vyžaduje zákon nebo dohoda účastníků (§ 46 odst. 1 obč.zák.). Pro uzavření smlouvy písemnou formou stačí, dojde-li k písemnému návrhu a k jeho písemnému přijetí. Jde-li o smlouvu o převodu nemovitosti, musí být projevy účastníků na téže listině (§ 46 odst. 2 obč.zák.).

K nemovitostem evidovaným v katastru nemovitostí České republiky se zapisuje vlastnické právo, zástavní právo, právo odpovídající věcnému břemeni a předkupní právo s účinky věcného práva (§ 1 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., ve znění pozdějších předpisů; dále již jen „zákon č. 265/1992. Sb.“).

Práva uvedená v § 1 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. se zapisují do katastru nemovitostí zápisem vkladu práva nebo výmazu vkladu práva, pokud tento zákon nestanoví jinak (§ 2 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb.), a vznikají, mění se nebo zanikají dnem vkladu do katastru, pokud občanský zákoník nebo jiný zákon nestanoví jinak (§ 2 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb.). Právní účinky vkladu vznikají na základě pravomocného rozhodnutí o jeho povolení ke dni, kdy návrh na vklad byl doručen katastrálnímu úřadu (§ 2 odst. 3 věta první zákona č. 265/1992 Sb.).

Podle ustanovení § 5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb. katastrální úřad v řízení o povolení vkladu před svým rozhodnutím zkoumá, zda a) navrhovanému vkladu není na překážku stav zápisů v katastru, b) navrhovaný vklad je odůvodněn obsahem předložených listin, c) právní úkon týkající se převodu vlastnického práva nebo zřízení nebo zániku jiného práva je určitý a srozumitelný, d) právní úkon je učiněn v předepsané formě, e) účastníci řízení jsou oprávněni nakládat s předmětem právního úkonu, f) účastník řízení není omezen právními předpisy, rozhodnutím soudu nebo rozhodnutím státního orgánu ve smluvní volnosti týkající se věci, která je předmětem právního úkonu, g) k právnímu úkonu účastníka řízení byl udělen souhlas podle zvláštního předpisu. Katastrální úřad tyto skutečnosti zkoumá ke dni podání návrhu na vklad.

Stejně jako ostatní podmínky taxativně vymezené ustanovením § 5 odst. 1 zákona č. 265/1992 Sb., jejichž splnění je předpokladem povolení vkladu (§ 5 odst. 2 zákona č. 265/1992 Sb.), také okolnost, zda právní úkon je učiněn v předepsané formě (§ 5 odst. 1 písm. d/ zákona č. 265/1992 Sb.) zkoumá katastrální úřad ke dni podání návrhu na vklad (§ 5 odst. 1 věta druhá zákona č. 265/1992 Sb.). K tomuto dni se pak také váží účinky vkladu (§ 2 odst. 3 věta první zákona č. 265/1992 Sb.), [srov. stanovisko Nejvyššího soudu ČR ze dne 28. 6. 2000, sp. zn. Cpjn 38/98, uveřejněné ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 44, ročník 2000; usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 29.1.2009, sp. zn. 21 Cdo 39/2008, publikované v časopise Soudní judikatura pod č. 110, ročník 2009].

Uzavření smlouvy o převodu nemovitostí není důsledkem jakéhokoliv včasného prohlášení adresáta návrhu (obláta) o přijetí návrhu, ale jen prohlášení projeveného písemnou formou na téže listině, na které je návrh na uzavření smlouvy. Vůči nepřítomnému navrhovateli je přijetí návrhu účinné až od okamžiku, kdy mu došel návrh na uzavření smlouvy, podepsaný adresátem návrhu (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 14.12.1999, sp.zn. 22 Cdo 114/99, uveřejněný ve Sbírce soudních rozhodnutí a stanovisek pod č. 17, ročník 2001).

Smlouvu o převodu nemovitosti nelze poté, co bylo na jejím základě vloženo do katastru nemovitostí vlastnické právo, měnit (tzv. kumulativní novace)[srov. rozsudek Nejvyššího soudu ČR ze dne 21.8.2000, sp.zn. 22 Cdo 871/2000, publikovaný v časopise Právní rozhledy č. 11, ročník 2000].

Z výše uvedeného je zřejmé, že požadavek ustanovení § 46 odst. 2 věty druhé občanského zákoníku je nezbytné vykládat jako požadavek, aby v každé jednotlivé smlouvě o převodu nemovitosti byly oferta (návrh) i akceptace (přijetí návrhu) zachycena na téže listině. Toto ustanovení však nikterak nebrání tomu, aby smlouva o převodu nemovitosti, dokud podle ní nebyl proveden vklad práva do katastru nemovitostí, s účinky ke dni podání návrhu na vklad (§ 2 odst. 3 věta první zákona č. 265/1992 Sb.), byla měněna (§ 516 obč.zák.); dohoda o změně původně sjednaných vzájemných práv a povinností přitom samozřejmě musí opět splňovat také požadavek vymezený ustanovením § 46 odst. 2 věty druhé občanského zákoníku.

Vycházel-li tedy odvolací soud v posuzovaném případě – jak vyplývá z odůvodnění jeho rozhodnutí – pouze ze závěru, že „předložené smlouvy (kupní smlouva a dohoda o změně kupní smlouvy) nesplňují podmínku ustanovení § 5 odst. 1 písm. d) zákona č. 265/1992 Sb., tedy právní úkon nebyl učiněn v předepsané formě“, je jeho dovoláním napadený rozsudek nesprávný.

Nejvyšší soud České republiky proto rozsudek odvolacího soudu zrušil (§ 243b odst. 2 část věty za středníkem o.s.ř.). Jelikož důvody, pro které bylo zrušeno rozhodnutí odvolacího soudu, platí i pro rozhodnutí soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud i toto rozhodnutí a věc vrátil soudu prvního stupně k dalšímu řízení (§ 243b odst. 3 věta druhá o.s.ř.).

Právní názor vyslovený v tomto rozsudku je závazný; v novém rozhodnutí o věci rozhodne soud nejen o náhradě nákladů nového řízení a dovolacího řízení, ale znovu i o nákladech původního řízení (§ 243d odst. 1 o.s.ř.).

Proti tomuto rozsudku není přípustný opravný prostředek.