V pátek 14. 10. 2022 byla ve třetím čtení schválena velmi významná novela autorského zákona, a to ve znění několika pozměňovacích návrhů.
Novela tedy nyní míří do senátu, kde stále může doznat změn.
Pojďme si nyní přiblížit aktuální přijaté znění novely.
1. Důvod přijetí novely
Cílem novely je především implementace článku 15 směrnice o autorském právu na jednotném digitálním trhu (EUCD) v souvislosti s právy vydavatele k jeho tiskové publikací. Vydavatelům tak má být přiznáno právo na přiměřenou odměnu za udělení oprávnění k výkonu práva užít tiskovou publikaci platformami jako je Google, Facebook, Twitter, Seznam apod. (legislativní termín pro ně je poskytovatel služby informační společnosti).
Jinými slovy internetové vyhledávače a sociální sítě (ale i další poskytovatelé služby informační společnosti) mají platit autorům článků, které se na jejich platformě zveřejňují. Tato povinnost dosud legislativně zakotvena nebyla.
Hlavním argumentem poskytovatelů proti této povinnosti je skutečnost, že vydavatelé ze zveřejnění na internetových vyhledávačích sami profitují, neboť se jim zvyšuje „viditelnost“ a „čtenost“, což je nepopiratelný fakt. Dle EUCD však tato skutečnost nemůže zbavit vydavatele práva na přiměřenou odměnu za publikaci jeho díla. Odměna by měla tedy hodnotit i výše uvedenou skutečnost a není tak v zásadě ani vyloučeno, že se vydavatel s poskytovatelem mohou dohodnout i na odměně minimální či dokonce nulové.
Cílem však je zakotvit povinnost poskytovatelů právo na přiměřenou odměnu respektovat a v dobré víře o jejím uhrazení jednat s vydavateli, jejichž obsah je na dané platformě prezentován.
2. Problémy s implementací ve Francii
Francie implementovala EUCD již v roce 2019, nicméně zde došlo ke vzniku zcela nežádoucí situace, kdy dominantní poskytovatelé služby informační společnosti (internetové vyhledávače a sociální sítě) redukovali zobrazovaný obsah na odkazy a „velmi krátké úryvky“, k jejichž užití není třeba licence.
Francouzská implementace směrnice tedy paradoxně přinesla účinek zcela opačný, než jaký byl zákonodárci při přijímání EUCD zamýšlen, neboť vydavatelé tiskových publikací nejenže neobdrželi žádnou odměnu, ale navíc poklesla jejich „viditelnost“ v on-line prostředí.
Tuto praxi následně zarazil až antimonopolní úřad (Autorité de la Concurrence), který předběžným opatřením uložil dominantnímu poskytovateli služby informační společnosti povinnost zobrazovat obsah v původním rozsahu a současně jednat v dobré víře s vydavateli, kteří projeví zájem, o udělení licence.
V rámci české implementace tedy panují obavy, aby reakce dominantních platforem nebyla ve výsledku kontraproduktivní pro všechny zúčastněné, obdobně jako tomu bylo ve Francii.
3. Povinná či dobrovolná kolektivní správa
Klíčovou otázkou zde byla rovněž správa práv vydavatelů, tedy zejména zda zde bude dán ze zákona jeden kolektivní správce, který bude vydavatele zastupovat při jednání s platformami, či zda zde bude dána správa dobrovolná.
V rámci přijímání směrnice byly diskutovány jak modely povinné kolektivní správy, tak správy dobrovolné, kdy kolektivní správce nezastupuje všechny vydavatele tiskových publikací, ale jenom ty, kteří s ním uzavřou smlouvu o zastoupení (tzv. režim opt-in).
Dlouho favorizovaným modelem byl tzv. model rozšířené kolektivní správy, který se blíží spíše kolektivní správě povinné s možností opt-out, tedy model, kdy vydavatelé tiskových publikací, kteří si nepřejí být pod kolektivní správou, mají možnost z této vystoupit.
V rámci projednání pozměňovacích návrhů ve 3. čtení byl nakonec tento model opuštěn a upřednostněn právě model správy dobrovolné. Každý vydavatel se tedy bude moci sám rozhodnout, zda chce být zastoupen kolektivním správcem či nikoliv.
4. Povinnost platforem jednat s vydavateli
Aby se předešlo „francouzskému scénáři“ zavádí novela zákonnou povinnost poskytovatelů jednat v dobré víře o udělení oprávnění k výkonu práva užít tiskovou publikaci, včetně úhrady přiměřené odměny za toto užití, přičemž nesmí zneužít svého dominantního postavení.
Novela rovněž obsahuje kritéria pro určení „spravedlivé výše“ odměny jako např. rozsah užití tiskové publikace, dosah, úsilí vynaložené vydavatelem na pořízení obsahu či ekonomický přínos pro poskytovatele.
Poskytovatelé tedy nemohou odmítnout jednat s vydavateli o odměně a zároveň nemohou ani zákon obcházet např. tím, že omezí poskytování služby na minimum (jak se tomu stalo ve Francii).
Právě tato úprava je pak trnem v oku velkým hráčům jako např. Google, kteří se obávají toho, že tato úprava bude zneužívána na jejich úkor např. tím, že budou nuceni jednat o udělení licence např. i s dezinformátory apod.
5. Ministerstvo jako arbitr
Novela rovněž počítá i se situací, že se poskytovatel s vydavatelem nedohodnou. V takovém případě se může kterákoliv strana obrátit na Ministerstvo kultury, které s přihlédnutím k zákonným mezím spravedlivou odměnu určí.
Rozhodnutí Ministerstva kultury bude rovněž přezkoumatelné soudem.
6. Citelnější sankce
V rámci pozměňovacích návrhů došlo také k citelnému navýšení sankcí za porušení zákona. Návrh novely původně počítal s maximální výši sankce 500.000,- Kč, což bylo mnohými označováno jako neúměrně nízké vzhledem k tomu, že norma má dopadat na velké hráče typu Google, Facebook, Twitter apod., kteří by reálně i maximální výši sankce mohli vnímat jako marginální.
Poslaneckou sněmovnou přijaté znění tedy počítá se sankcí až do výše 1 % celkového ročního obratu osoby, která se přestupku dopustila.
Problém ovšem je, že tento obrat je kalkulován z celosvětového obratu za předchozí finanční rok, nikoliv pouze z obratu v ČR.
Taková sankce je zase naopak vnímána jako neúměrně vysoká a ve svém důsledku by mohla vést až k omezení či zastavení rozvoje velkých hráčů v ČR pro obavy z vysokých sankcí pro marginální či méně častá porušení zákona (v jednotkách případů).
7. Obavy poskytovatelů z důsledků novely
Zvýšení sankcí v kombinaci s nejasnostmi ohledně interpretace nově ukládaných povinností vzbudily obavy u velkých hráčů, zejména u Googlu.
Konkrétně největší obavy vyvolává nové ustanovení § 14 písm. b), které poskytovatelům zakazuje svévolně omezit či upravit službu informační společnosti diskriminačním způsobem tak, že by vyloučil nutnost získání oprávnění k výkonu práva užít tiskovou publikaci od konkrétního vydavatele, aniž by měl pro takové omezení či úpravu spravedlivý důvod.
Google zejména akcentuje, že aktuálně provádí přibližně 1000 aktualizací ročně, přičemž v rámci těchto aktualizací blokuje např. obsah s dezinformacemi, tedy blokuje konkrétní vydavatele, přičemž má obavu z toho, že budou vznikat spory, zda u konkrétních vydavatelů existoval spravedlivý důvod či nikoliv. Je zde proto obava, že poskytovatelé z důvodu právní jistoty nebudou blokovat ani potenciálně škodlivý obsah.
Poskytovatelům se rovněž nelíbí zákonem stanovená povinnost poskytnout Ministerstvu kultury na vyžádání bezplatně veškeré údaje nezbytné pro určení výše odměny nebo způsobu jejího určení. Dle jejich přesvědčení může dojít k situaci, kdy Ministerstvo kultury bude požadovat podklady podléhající ochraně obchodního tajemství, což poskytovatel nemusí být ochoten poskytnout. Za odepření splnění povinnosti však hrozí právě ona citelná sankce až 1 % z celosvětových tržeb.
Pokud si tedy provozovatelé porovnají hrozící rizika sankcí (např. v případech kdy bude sporné, co může být oprávněně požadováno k vydání a co nikoliv) a zisky plynoucí z působení na českém trhu, může nová legislativa u mnohých vést k strategickému rozhodnutí nerozvíjet dále služby v České republice, či v krajním případě z tohoto trhu rovnou odejít.
A to rozhodně není důsledek, který zákonodárce zamýšlel.
8. Závěr
Celkově lze novelu ve stávající podobě považovat za zdařilou, nicméně v rámci projednání v Senátu se opravdu nabízí úvaha nad snížením horní hranice pokuty za porušení zákona, aby nepůsobila jako deterent pro velké hráče.
Alternativně se pak nabízí úvaha, zda nemodifikovat oprávnění Ministerstva kultury vyžadovat dokumenty například tak, že je možné odmítnout poskytnutí dokumentů obsahujících obchodní tajemství.
Napsal: Mgr. Jiří Kučera