Nejvyšší soud České republiky rozhodl v senátě složeném z předsedy JUDr. Františka Ištvánka a soudců JUDr. Pavla Vrchy a JUDr. Lubomíra Ptáčka, Ph.D., ve věci žalobce R. B., zastoupeného JUDr. Michalem Kačmaříkem, advokátem se sídlem v Ostravě – Moravské Ostravě, Poštovní 2, proti žalované České republice – Ministerstvu spravedlnosti, se sídlem v Praze 2, Vyšehradská 16, o náhradu škody a nemajetkové újmy, vedené u Okresního soudu v Karviné pod sp. zn. 109 C 235/2009, o dovolání žalobce proti rozsudku Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 5. 2011, č. j. 42 Co 4/2011 – 102, takto:
Rozsudek Krajského soudu v Ostravě ze dne 3. 5. 2011, č. j. 42 Co 4/2011 – 102, a rozsudek Okresního soudu v Karviné ze dne 25. 10. 2010, č. j. 109 C 235/2009 – 68, se v těch částech výroků II., v nichž bylo rozhodnuto o žalobcem uplatněném nároku na zaplacení částky 30,000.000,- Kč, jakož i v závislých výrocích o náhradě nákladů řízení, zrušují a věc se v tomto rozsahu vrací Okresnímu soudu v Karviné k dalšímu řízení.
O d ů v o d n ě n í :
Okresní soud v Karviné rozsudkem ze dne 25. 10. 2010, č. j. 109 C 235/2009 – 68, uložil žalované povinnost, aby žalobci zaplatila částku 46.494,- Kč spolu s úrokem z prodlení ve specifikované výši (výrok I.), žalobu v části, v níž se žalobce domáhal zaplacení částky 31,003.506,- Kč spolu s úrokem z prodlení z této částky, zamítl (výrok II.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky (výrok III.).
K odvolání žalobce (do výroků II. a III.) i žalované (do výroku I.) odvolací soud potvrdil rozsudek soudu prvního stupně ve výroku I. co do částky 45.419,- Kč společně se specifikovanými úroky z prodlení, co do částky 1.075,- Kč výrok I. změnil tak, že žalobu v této části společně s příslušnými úroky z prodlení z této částky zamítl (výrok I.). Výrok II. rozsudku soudu prvního stupně potvrdil (výrok II.), uložil žalobci nahradit náklady řízení žalované ve výši 4.737,- Kč (výrok III.) a rozhodl o náhradě nákladů řízení mezi účastníky za odvolací řízení (výrok IV.).
Žalobce se v tomto řízení domáhal po žalované zaplacení celkem 31,050.000,- Kč společně se zákonnými úroky z prodlení, a to z titulu náhrady škody a nemajetkové újmy, jež mu měly vzniknout v souvislosti s jeho trestním stíháním a odsouzením v řízení vedeném u Okresního soudu v Karviné, pobočky Havířov pod sp. zn. 101 T 223/2000 a následně pod sp. zn. 101 T 156/2008. Vzniklou škodu spatřoval žalobce v nákladech, které musel vynaložit na svou obhajobu ve výši 50.000,- Kč. Nemajetková újma mu měla vzniknout tím, že řízení trvalo nepřiměřeně dlouhou dobu (požadoval zadostiučinění ve výši 1,000.000,- Kč). Dále ke způsobení nemajetkové újmy (vyčíslené žalobcem na 30,000.000,- Kč) mělo dojít v důsledku toho, že žalobce byl nucen se po dobu osmi let zdržovat v zahraničí před výkonem nezákonně uloženého trestu, a bylo tak porušeno jeho právo na rodinný život a jeho svoboda pohybu.
Soud prvního stupně na základě provedeného dokazování zjistil, že dne 26. 6. 2000 byl žalobce zadržen a bylo mu doručeno sdělení obvinění ze dne 13. 6. 2000 pro podezření ze spáchání trestného činu podvodu, kterého se měl dopustit společně s L. Š., a to v souvislosti s uzavřením dvou leasingových smluv. Téhož dne byl žalobce propuštěn na svobodu. Dne 12. 9. 2000 byla na žalobce podána obžaloba. U hlavního líčení konaného dne 7. 11. 2000 byl vyhlášen odsuzující rozsudek a žalobci byl udělen nepodmíněný trest odnětí svobody na dobu tří let. Odvolací soud odvolání žalobce zamítl dne 30. 1. 2001. Téhož dne nabyl odsuzující rozsudek právní moci. Dne 12. 2. 2001 požádal žalobce o odklad výkonu trestu ze zdravotních důvodů a z důvodu podání ústavní stížnosti. Tato žádost byla odmítnuta dne 13. 6. 2001, žalobce však do výkonu trestu nenastoupil, v místě svého bydliště se nezdržoval, neboť v té době pobýval na území USA. Dne 13. 11. 2001 byla odmítnuta ústavní stížnost žalobce usnesením sp. zn. I. ÚS 131/01. Dne 18. 3. 2005 byl na žalobce vydán zatýkací rozkaz. Další zatýkací rozkazy na žalobce následovaly, neboť byl v jiných řízeních shledán vinným ze spáchání dalších trestných činů. Dne 4. 1. 2007 byl Ústavnímu soudu doručen návrh žalobce na obnovu řízení ve věci vedené pod sp. zn. I. ÚS 131/01 podle § 119 a násl. zákona č. 182/1993 Sb., a to s ohledem na rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva (dále jen „ESLP“) ze dne 18. 7. 2006, dle nějž byl v uvedeném trestním řízení proti žalobci porušen čl. 6 odst. 1 a 3 písm. d) Úmluvy o ochraně lidských práv a základních svobod. Tento návrh byl doplněn podáním doručeným Ústavnímu soudu dne 21. 2. 2007. Dne 2. 4. 2008 požádal Ústavní soud o zapůjčení trestního spisu a dne 9. 4. 2008 vyzval Okresní soud v Karviné, pobočku v Havířově, aby se k podanému návrhu vyjádřil. Dne 6. 5. 2008 rozhodl Ústavní soud o povolení obnovy řízení v dané věci a dne 4. 6. 2008 vyzval k vyjádření soudkyni Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově, JUDr. Lívii Laššákovou, zda souhlasí s upuštěním od ústního jednání v této věci s tím, že vzhledem k právním závěrům ESLP je věc natolik jasná, že nastala situace předvídaná v § 44 odst. 2 zákona č. 182/1993 Sb. Nálezem pléna Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2008, sp. zn. Pl. ÚS 1/07, byly zrušeny rozsudek Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově, ze dne 7. 11. 2008, sp. zn. 101 T 223/2000, a usnesení Krajského soudu v Ostravě ze dne 30. 1. 2001, sp. zn. 5 To 10/2001, neboť došlo k porušení základního práva navrhovatele. Řízení u Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově, pak bylo vedeno pod sp. zn. 101 T 156/2008 proti žalobci jako proti uprchlému a dne 31. 3. 2009 byl v hlavním líčení vyhlášen zprošťující rozsudek, neboť nebylo prokázáno, že trestný čin skutečně spáchal obžalovaný (žalobce).
Žalovaná k žádosti žalobce jakékoliv plnění odmítla.
Soud prvního stupně dospěl k závěru, že v tomto případě jsou dány předpoklady pro odpovědnost státu za škodu a případně též i nemajetkovou újmu způsobenou nezákonným rozhodnutím ve smyslu § 7 zákona č. 82/1998 Sb., o odpovědnosti za škodu způsobenou při výkonu veřejné moci rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem a o změně zákona České národní rady č. 358/1992 Sb., o notářích a jejich činnosti (notářský řád) – dále též jen „OdpŠk“.
Co do uplatněného nároku na náhradu škody uznal soud prvního stupně žalobu důvodnou, avšak výši požadované částky snížil s ohledem na § 31 odst. 3 OdpŠk na 21.494,- Kč.
Z části důvodným byl podle soudu prvního stupně i požadavek žalobce na zadostiučinění nemajetkové újmy, která mu vznikla „průtahy v řízení“. Posuzovat dobu řízení však bylo možné jen potud, pokud státní orgány České republiky v dané věci konat mohly a měly, tj. dobu od 26. 6. 2000 do 30. 1. 2001, resp. 30. 11. 2001. V mezidobí žádné řízení před orgány České republiky neprobíhalo a žádné orgány v dané věci ani konat nemohly. V žádném případě nemůže Česká republika odpovídat za délku řízení před ESLP. V řízení před orgány České republiky v letech 2000 a 2001 nebyly shledány žádné průtahy, a doba řízení tak byla zcela přiměřená. Určité průtahy shledal soud prvního stupně pouze v řízení před Ústavním soudem, a to od doby podání návrhu na obnovu řízení až do vyhlášení nálezu dne 2. 7. 2008. Přibližně za jeden rok, po jehož dobu Ústavní soud nekonal (ačkoliv se podle jeho vlastních slov jednalo o zcela jasnou věc), přiznal soud prvního stupně žalobci zadostiučinění ve výši 25.000,- Kč. V následném řízení po zrušení původních trestních rozhodnutí Ústavním soudem neshledal soud prvního stupně žádné průtahy.
Zcela nedůvodným byl shledán nárok žalobce na zadostiučinění nemajetkové újmy, která mu měla vzniknout nezákonným odsouzením. Žalobce, aby se vyhnul výkonu trestu odnětí svobody, opustil území České republiky a po dobu osmi let pobýval na území USA, což dle jeho tvrzení vedlo k rozpadu rodinného života, k omezení kontaktu s nejbližšími rodinnými příslušníky a taktéž k omezení práva na svobodný pohyb vzhledem k vydání zatýkacího rozkazu. Odpovědnost státu není primárně vyloučena s ohledem na přechodná ustanovení k zákonu č. 160/2006 Sb., jímž byl novelizován zákon č. 82/1998 Sb. Odsuzující rozsudek byl sice vyhlášen přede dnem účinnosti tohoto zákona, žalobcem tvrzená újma však přetrvávala i za jeho účinnosti a nezákonné odsouzení žalobce k nepodmíněnému trestu odnětí svobody bylo zrušeno až nálezem Ústavního soudu ze dne 2. 7. 2008.
Dle soudu prvního stupně však nebyla dána příčinná souvislost mezi odsouzením žalobce a tvrzenou újmou. Žalobce se sám rozhodl nevykonat v té době pravomocně uložený trest odnětí svobody a nerespektovat pravomocný rozsudek. Zvolil si cestu dobrovolného odchodu do ciziny a stát za následky této volby nemůže nést odpovědnost. Žalobce po svém odchodu do zahraničí čelil také dalším trestům, zejména peněžitým, ale i nepodmíněnému trestu odnětí svobody v délce jednoho roku. Žalobce se tak podle soudu ukrýval i před dalšími tresty, které zrušeny nebyly. I proto soud prvního stupně dovodil neexistenci příčinné souvislosti.
Odvolací soud doplnil dokazování opisem z evidence rejstříku trestů, z něhož zjistil, že žalobce byl rozsudkem Okresního soudu v Karviné ze dne 20. 8. 1998, sp. zn. 3 T 74/97, uznán vinným ze spáchání trestného činu podvodu podle § 250 odst. 1, 2 trestního zákona. Rozsudkem Okresního soudu v Karviné, pobočky v Havířově, ze dne 31. 10. 2003, sp. zn. 101 T 291/2000, byl žalobce uznán vinným ze spáchání trestného činu zpronevěry podle § 248 odst. 1, 2 trestního zákona a byl mu uložen trest odnětí svobody v trvání jednoho roku nepodmíněně.
Odvolací soud shledal nárok na přiměřené zadostiučinění uplatněný žalobou v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 zákona č. 40/1964 Sb., občanského zákoníku, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „obč. zák.“). Žalobce totiž nerespektuje rozhodnutí orgánu státu tím, že se vyhýbá výkonu trestu odnětí svobody uloženého pravomocným rozsudkem (sp. zn. 101 T 291/2000). Vyplacení náhrady by znamenalo, že stát finančně podporuje na útěku osoby, které odmítají respektovat pravomocná rozhodnutí státních orgánů. Nedůvodná je námitka žalobce, že při stanovení a výměře trestu v řízení pod sp. zn. 101 T 291/2000 bylo přihlédnuto k odsouzení, které bylo posléze zrušeno, a proto byl uložen trest nepodmíněný. Z odůvodnění rozsudku sp. zn. 101 T 291/2000, plyne, že při stanovení trestu bylo přihlédnuto k výši škody a k tomu, že se žalovaný v minulosti dopustil majetkové trestné činnosti. Z opisu evidence rejstříků trestů je zřejmé, že žalobce byl pro majetkovou trestnou činnost odsouzen již v roce 1998.
Odvolací soud změnil rozsudek soudu prvního stupně jen v té části, proti které se odvolala žalovaná, a která se týkala náhrady majetkové škody.
Proti tomuto rozsudku podal žalobce dovolání, jehož přípustnost dovozuje z § 237 odst. 1 písm. a) zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění pozdějších předpisů (dále jen „o. s. ř.“), „čemuž odpovídá i poučení odvolacího soudu v rozsudku obsažené.“ Dovolání je podle názoru žalobce důvodné proto, že rozsudek odvolacího soudu spočívá na nesprávném právním posouzení věci. Žalobcem uplatněný nárok totiž není v rozporu s dobrými mravy. To, že byl žalobci v pozdějším trestním řízení uložen jednoroční trest odnětí svobody nepodmíněně, bylo zapříčiněno tím, že soudy přihlédly k předchozímu odsouzení k trestu odnětí svobody v délce tří let. Především má ale žalobce za to, že tato dvě trestní řízení nelze v civilním soudním řízení o náhradu nemajetkové újmy jakkoliv spojovat. Žalobce totiž do nucené emigrace odešel v obavě před výkonem nezákonně uloženého trestu. Vykonal-li by žalobce tříletý nepodmíněný trest odnětí svobody, zajisté by soudy o jeho právu na odškodnění nepochybovaly. Podle žalobce nelze odmítnout odškodnění za nezákonné rozhodnutí jen a pouze proto, že poškozený nerespektuje jiné rozhodnutí státního orgánu. Striktně je třeba oddělit odpovědnost státu za škodu a plnění povinnosti vůči státu. Právo na odškodnění nemajetkové újmy je podobné právu na ochranu osobnosti, přičemž ohledně práva na ochranu osobnosti judikoval Nejvyšší soud, že toto právo nelze fyzické osobě odepřít s odůvodněním, že přiznání tohoto práva by bylo v rozporu s dobrými mravy. Žalobce navrhl, aby dovolací soud zrušil rozsudek soudu odvolacího a věc vrátil tomuto soudu k dalšímu řízení.
Nejvyšší soud jako soud dovolací v dovolacím řízení postupoval a o dovolání rozhodl podle zákona č. 99/1963 Sb., občanského soudního řádu, ve znění účinném od 1. 7. 2009 (viz čl. II., bod 12 zákona č. 7/2009 Sb.) – dále jen „o. s. ř.“
Dovolací soud se nejprve zabýval otázkou přípustnosti dovolání. Uvážil, že zatímco soud prvního stupně založil svůj rozsudek na závěru, že mezi „nezákonným rozhodnutím“ soudu v trestním řízení a žalobcem tvrzenou nemajetkovou újmou není dán vztah příčinné souvislosti, odvolací soud své potvrzující rozhodnutí založil na tom, že nárok žalobcem uplatněný je v rozporu s dobrými mravy, a proto mu nelze přiznat ochranu. Odvolací soud se přitom nezabýval úvahami soudu prvního stupně, které se týkaly příčinné souvislosti.
Dovolací soud dospěl k závěru, že v tomto případě nemůže být přípustnost dovolání zvažována podle § 237 odst. 1 písm. a) o. s. ř., neboť soud odvolací formálně i materiálně vymezil práva a povinnosti účastníků řízení stejně jako soud prvního stupně. Z tohoto důvodu se nemůže jednat o rozhodnutí měnící.
Jelikož založení přípustnosti dovolání podle § 237 odst. 1 písm. b) o. s. ř. bylo v daném případě též vyloučeno, mohlo být shledáno přípustným jen tehdy, jestliže by dovolací soud dospěl k závěru, že napadené rozhodnutí odvolacího soudu je po právní stránce ve věci samé zásadně významné (§ 237 odst. 1 písm. c/ o. s. ř., se zřetelem k nálezu Ústavního soudu ze dne 28. 2. 2012, sp. zn. Pl. ÚS 29/11, je zrušeno uplynutím dne 31. 12. 2012; k tomu viz i nález ze dne 6. 3. 2012, sp. zn. IV. ÚS 1572/11, všechna zde citovaná rozhodnutí Ústavního soudu jsou dostupná na jeho internetových stránkách, http://nalus.usoud.cz).
Podle § 237 odst. 3 o. s. ř. má rozhodnutí odvolacího soudu po právní stránce zásadní význam zejména tehdy, řeší-li právní otázku, která v rozhodování dovolacího soudu dosud nebyla vyřešena nebo která je soudy rozhodována rozdílně, nebo má-li být dovolacím soudem vyřešená právní otázka posouzena jinak; k okolnostem uplatněným dovolacími důvody podle § 241a odst. 2 písm. a) a § 241a odst. 3 se nepřihlíží.
Dovolací soud shledal dovolání přípustným, neboť v napadeném rozsudku odvolacího soudu je řešena právní otázka dovolatelem zpochybňovaná, která v dosavadní rozhodovací činnosti dovolacího soudu nebyla řešena. Jedná se o otázku, zda lze nárok na poskytnutí přiměřeného zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem či nezákonným rozhodnutím orgánu veřejné moci nepřiznat proto, že byl uplatněn v rozporu s dobrými mravy.
Dovolací soud nejprve zkoumal, zda řízení před oběma soudy nebylo postiženo vadami uvedenými v § 229 odst. 1, odst. 2 písm. a), b) a odst. 3 o. s. ř., jakož i jinými vadami řízení, které by mohly mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci (§ 242 odst. 3 o. s. ř.). Dovolatel v tomto ohledu ničeho nenamítal, dovolací soud nicméně dospěl k závěru, že řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, neboť ve věci rozhodl věcně nepříslušný soud prvního stupně a odvolací soud nezjednal nápravu způsobem vyplývajícím z § 219a odst. 1 písm. a) a § 221 odst. 1 písm. a) nebo b) o. s. ř. (viz Drápal, L., Bureš, J. a kol. Občanský soudní řád II. § 201 až 376. Komentář. 1. Vydání. Praha: C. H. Beck, 2009, str. 1919).
Otázka, která je pro posouzení věcné příslušnosti soudu v obdobných případech klíčová, spočívá v aplikovatelnosti zákona č. 82/1998 Sb. ve znění zákona č. 160/2006 Sb. Soud prvního stupně i soud odvolací dospěly k závěru, že na daný případ je zákon č. 82/1998 Sb. v uvedeném znění plně aplikovatelný.
Podle článku II. zákona č. 160/2006 Sb., který novelizoval s účinností od 27. 4. 2006 zákon č. 82/1998 Sb., se „odpovědnost podle tohoto zákona za nemajetkovou újmu způsobenou nesprávným úředním postupem podle § 13 odst. 1, věty druhé a třetí, a § 22 odst. 1, věty druhé a třetí, zákona č. 82/1998 Sb., ve znění účinném ode dne nabytí účinnosti tohoto zákona, […] vztahuje také na nemajetkovou újmu vzniklou přede dnem nabytí účinnosti tohoto zákona, pokud nebyl nárok na náhradu této újmy promlčen; v případě, že poškozený podal před nabytím účinnosti tohoto zákona k Evropskému soudu pro lidská práva z tohoto titulu v dané věci včasnou stížnost, o které tento soud dosud nevydal konečné rozhodnutí, dojde k promlčení nároku na náhradu nemajetkové újmy za 1 rok ode dne účinnosti tohoto zákona.“
Nejvyšší soud k tomu opakovaně uvedl, že „z uvedeného je zřejmé, že zák. č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb., působí zpětně toliko ve vztahu k nemajetkové újmě způsobené nesprávným úředním postupem, který spočívá v nevydání rozhodnutí v zákonem stanovené nebo přiměřené lhůtě. Nevztahuje se na odpovědnost za nemajetkovou újmu vzniklou z jiného důvodu přede dnem účinnosti zák. č. 160/2006 Sb. (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 11. 5. 2011, sp. zn. 31 Cdo 3916/2008, a rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 29. 6. 2011, sp. zn. 30 Cdo 21/2010; všechna zde citovaná rozhodnutí Nejvyššího soudu jsou dostupná na jeho internetových stránkách, www.nsoud.cz, nebude-li uvedeno jinak).“
V rozsudku ze dne 18. 10. 2011, sp. zn. 30 Cdo 5180/2009, Nejvyšší soud dále uzavřel, že „v případě nezákonných rozhodnutí lze odpovědnost státu za újmu jimi způsobenou posoudit podle zák. č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb., pouze tehdy, došlo-li k vydání rozhodnutí za účinnosti zák. č. 160/2006 Sb., tj. počínaje 27. 4. 2006, popř. tehdy, byla-li sice tato rozhodnutí vydána před účinností zák. č. 160/2006 Sb., ale újma jimi byla způsobená až v době po jeho účinnosti.“ V tomto rozhodnutí se Nejvyšší soud detailně vypořádal i s nejednotnou judikaturou Ústavního soudu.
Vyžaduje-li nicméně čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod (dále též jen „Listina“), aby byla škoda, za niž odpovídá stát, nahrazena každému, za podmínek stanovených zákonem, je třeba příslušný zákon vykládat způsobem, který naplnění daného ústavního požadavku umožní. Došlo-li tedy ke vzniku újmy v době, kdy již zák. č. 82/1998 Sb. zakládal nárok na náhradu nemajetkové újmy, je třeba odpovědnost státu za tuto újmu posoudit podle daného znění zák. č. 82/1998 Sb., byť by nezákonné rozhodnutí o zahájení trestního stíhání, od něhož se odpovědnost státu odvíjí, bylo vydáno před účinností zák. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb. Opačný výklad by vedl k tomu, že samotné vydání rozhodnutí, od něhož se odvozuje odpovědnost státu za způsobenou újmu, před účinností zák. č. 160/2006 Sb., by znemožnilo odškodnit v režimu zák. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb., újmou vzniklou (např. i v důsledku vazebního stíhání) po nabytí účinnosti zák. č. 160/2006 Sb., čímž by nebyl naplněn ústavní požadavek čl. 36 odst. 3 Listiny.
V souzené věci bylo třeba za nezákonné rozhodnutí ve smyslu zákona č. 82/1998 Sb. považovat rozsudek soudů v trestním řízení o tom, že žalobce je vinný spácháním trestného činu a že se mu za to ukládá příslušný trest. Tento rozsudek nabyl právní moci dne 30. 1. 2001 a lze usuzovat, že od této chvíle až do jeho zrušení Ústavním soudem mohl kontinuálně v nemajetkové sféře žalobce působit jím tvrzenou újmu. V takovém případě je ale třeba při zohlednění výše uvedených závěrů dovodit, že ustanovení zákona č. 82/1998 Sb., ve znění zákona č. 160/2006 Sb. (účinného od 27. 4. 2006) se neuplatní pro posouzení případně vzniklé nemajetkové újmy způsobené v období od právní moci „nezákonného rozhodnutí“ (tj. od 30. 1. 2001) do nabytí účinnosti zákona č. 160/2006 Sb. (tj. do 27. 4. 2006). Naopak, odpovědnost státu za nemajetkovou újmu vzniklou žalobci „nezákonným rozhodnutím“ v době od účinnosti zák. č. 160/2006 Sb., tj. od 27. 4. 2006, do vydání nálezu Ústavního soudu, (tj. dne 2. 7. 2008) je třeba posoudit podle zák. č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb.
Před účinností zák. č. 160/2006 Sb. nebyl možný výklad čl. 36 odst. 3 Listiny v pojmu škoda takový, aby daný pojem zahrnoval rovněž nemajetkovou újmu, a to vzhledem k odlišnému obsahu daných pojmů (srov. nález Ústavního soudu sp. zn. Pl. ÚS 16/04, publikovaný pod č. 98 ve Sbírce nálezů a usnesení Ústavního soudu, svazek 37, a vyhlášený pod č. 265/2005 Sb.).
Nejvyšší soud je přesvědčen o tom, že čl. 36 odst. 3 Listiny není přímo aplikovatelným a v důsledku toho je věcí zákonodárce, v jakém rozsahu, vymezeném v zákoně předvídaném v čl. 36 odst. 4 Listiny, se rozhodne náhradu škody, majetkové i nemajetkové, za níž odpovídá stát, poskytnout (srov. nález Ústavního soudu ze dne 23. 2. 2010, sp. zn. II. ÚS 1612/09, usnesení Nejvyššího soudu ze dne 22. 11. 2007, sp. zn. 25 Cdo 811/2006, či již výše citovaný rozsudek Nejvyššího soudu sp. zn. 30 Cdo 5180/2009).
Nejvyšší soud se ovšem cítí být ve smyslu čl. 89 odst. 2 Ústavy vázán závěry vyslovenými v nálezu Ústavního soudu ze dne 11. 10. 2006, sp. zn. IV. ÚS 428/05. V tomto nálezu posuzoval Ústavní soud situaci stěžovatele, který byl trestně stíhán a následně shledán vinným a odsouzen, přičemž později bylo rozhodnuto o zrušení odsuzujícího rozhodnutí coby rozhodnutí nezákonného. Ústavní soud dospěl k závěru, že daný nárok vzniklý v době před účinností zák. č. 160/2006 Sb., bylo možno odškodnit cestou právní úpravy ochrany osobnosti.
Podle § 9 odst. 2 písm. a) o. s. ř. krajské soudy rozhodují jako soudy prvního stupně ve věcech ochrany osobnosti podle občanského zákoníku.
S ohledem na § 9 odst. 2 písm. a) o. s. ř. bylo na soudu prvního stupně, aby vyloučil z důvodu své věcné nepříslušnosti část nároku, týkající se odškodnění žalobce za nezákonné rozhodnutí v době před 27. 4. 2006 (srov. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 23. 2. 1990, sp. zn. 1 Cz 6/90, jenž není dostupný na internetových stránkách www.nsoud.cz, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 3. 2003, sp. zn. 25 Cdo 1487/2001, či usnesení Nejvyššího soudu ze dne 9. 3. 2011, sp. zn. 28 Cdo 70/2009) k samostatnému řízení postupem podle § 112 odst. 2 o. s. ř. a následně ohledně vyloučeného nároku postupoval podle § 104a odst. 2 o. s. ř. a věc po vyjádření účastníků předložil svému nadřízenému vrchnímu soudu k rozhodnutí o tom, které soudy jsou věcně příslušné o něm rozhodnout.
K uvedenému Nejvyšší soud podotýká, že nemohl v otázce věcné příslušnosti k projednání nároků žalobce rozhodnout sám postupem podle § 243b odst. 3 věta druhá o. s. ř., neboť žalobce musí k výzvě soudu nejdříve vymezit, v jaké části jím dosud uplatněného nároku na finanční zadostiučinění se jedná o kompenzaci tvrzené nemajetkové újmy způsobené do 27. 4. 2006 a v jaké části se jedná o finanční kompenzaci tvrzené nemajetkové újmy způsobené od 27. 4. 2006 do 2. 7. 2008.
Věcně příslušný soud rozhodující o nároku žalobce v rámci řízení o ochranu osobnosti pak při svém rozhodování přihlédne k tomu, že je daným postupem suplována absence zákonné úpravy odškodnění nemajetkové újmy, za kterou odpovídá stát, jež by v případě, pokud by nárok spadal do časové působnosti zák. č. 82/1998 Sb., ve znění zák. č. 160/2006 Sb., byl posuzován podle § 31a odst. 2 tohoto zákona.
Jelikož přípustnost dovolání byla založena na závěru o zásadním právním významu napadeného rozsudku odvolacího soudu a jelikož nadále může být nárok na přiměřené zadostiučinění za tvrzenou nemajetkovou újmu případně vzniklou po 27. 4. 2006 posuzován podle zákona č. 82/1998 Sb. ve znění zákona č. 160/2006 Sb., považoval dovolací soud za nezbytné vyslovit se k právním závěrům soudů vztahujícím se k důvodnosti žalobcem uplatněného nároku z pohledu uvedené právní úpravy.
Soud prvního stupně založil své zamítací rozhodnutí ve vztahu k žalobcem uplatněnému nároku na náhradu nemajetkové újmy způsobené v důsledku nezákonného rozhodnutí o vině a uloženém trestu proto, že mezi tímto rozhodnutím a žalobcem tvrzenou nemajetkovou újmou neshledal vztah příčinné souvislosti. Odvolací soud rozsudek soudu prvního stupně v této části potvrdil, ovšem s tím, že tento nárok byl žalobcem uplatněn v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 3 obč. zák.
Podle § 8 odst. 1 OdpŠk „nárok na náhradu škody způsobené nezákonným rozhodnutím lze, není-li dále stanoveno jinak, uplatnit pouze tehdy, pokud pravomocné rozhodnutí bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno příslušným orgánem. Rozhodnutím tohoto orgánu je soud rozhodující o náhradě škody vázán.“
Podle § 31a odst. 1 OdpŠk platí, že „bez ohledu na to, zda byla nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem způsobena škoda, poskytuje se podle tohoto zákona též přiměřené zadostiučinění za vzniklou nemajetkovou újmu.“
V § 31a odst. 2 OdpŠk je stanoveno, že „zadostiučinění se poskytne v penězích, jestliže nemajetkovou újmu nebylo možno nahradit jinak a samotné konstatování porušení práva by se nejevilo jako dostačující. Při stanovení výše přiměřeného zadostiučinění se přihlédne k závažnosti vzniklé újmy a k okolnostem, za nichž k nemajetkové újmě došlo.“
Odvolací soud – ačkoliv se nevyjádřil k otázce příčinné souvislosti – shledal, že nárok byl žalobcem uplatněn v rozporu s dobrými mravy. Z toho je možné dovodit, že shledal existenci podmínek odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu, avšak považoval za nepřípustné – s ohledem na mravní hodnoty, na něž odkazuje občanský zákoník, a na konkrétní okolnosti daného případu – aby žalobci byla přiznána jakákoliv forma zadostiučinění.
Dovolací soud se s tímto právním posouzením neztotožňuje. Vychází totiž z toho, že čl. 36 odst. 3 Listiny základních práv a svobod svěřuje (zvláštnímu) zákonu, aby stanovil podmínky, za nichž stát odpovídá za škodu vzniklou nezákonným rozhodnutím nebo nesprávným úředním postupem. Tímto zákonem je pak co do stanovení podmínek odpovědnosti státu za škodu výlučně zákon č. 82/1998 Sb., ve znění pozdějších předpisů. I když tento zákon odkazuje ve svém § 26 na subsidiární použití občanského zákoníku, nelze přehlédnout, že primárně se při uplatnění nároku na náhradu škody (nemajetkové újmy) jedná o vztah mezi jednotlivcem a státem, jenž vzniká v důsledku nezákonného či nesprávného úředního postupu státu při výkonu veřejné moci, tedy v rámci výkonu vrchnostenského oprávnění státu. Proto je neadekvátní vést přímou paralelu mezi pravidly obecné úpravy odpovědnosti za škodu podle občanského zákoníku a principy ovládajícími odpovědnost státu za škodu podle zákona č. 82/1998 Sb. (viz Wagnerová, E., Šimíček, V., Langášek, T., Pospíšil, I. a kol. Listina základních práv a svobod. Komentář. Praha : Wolters Kluwer ČR, a. s. 2012, str. 746; jinými slovy též nález pléna Ústavního soudu ze dne 6. 9. 2011, sp. zn. Pl. ÚS 11/10, publikovaný ve Sbírce zákonů pod č. 314/2011).
V daném případě je nadto nutno si uvědomit (a to i s přihlédnutím ke znění § 26 OdpŠk), co stanoví § 31a odst. 1 a 2 OdpŠk. Totiž že existuje-li nezákonné rozhodnutí či nesprávný úřední postup orgánů veřejné moci, v jehož důsledku vznikla jednotlivci nemajetková újma, poskytne se za tuto újmu přiměřené zadostiučinění. Nebylo-li možno tuto újmu nahradit jinak, poskytne se zadostiučinění ve formě konstatování porušení práva. Bylo-li by konstatování porušení práva nedostatečné, poskytne se zadostiučinění v penězích.
S přihlédnutím k výše uvedenému dospěl dovolací soud k závěru, že zákon č. 82/1998 Sb. stanoví vlastní a úplné podmínky, za nichž stát odpovídá za vzniklou nemajetkovou újmu, tak jako i pravidla o poskytnutí zadostiučinění a jeho formy. Nárok na náhradu nemajetkové újmy, jenž je podle zákona č. 82/1998 Sb. dán, tak nelze s odkazem na dobré mravy ve smyslu § 3 obč. zák. zamítnout.
Na druhé straně nelze pominout, že hodnoty obdobné těm, které odvolací soud dovodil aplikací § 3 obč. zák., jsou v § 31a OdpŠk rovněž obsaženy.
Předně je třeba vzít do úvahy, zda nezákonným rozhodnutím či nesprávným úředním postupem žalobci skutečně újma nemajetkového charakteru vznikla. V tomto ohledu je třeba si uvědomit, že vznik nemajetkové újmy zpravidla nelze dokazovat, neboť jde o stav mysli osoby poškozené. Jde tedy „pouze“ o zjištění, zda tu jsou dány objektivní důvody pro to, aby se konkrétní osoba mohla cítit poškozenou. Jinými slovy řečeno, je třeba zvážit, zda vzhledem ke konkrétním okolnostem případu by se i jiná osoba v obdobném postavení mohla cítit být dotčena ve složkách tvořících ve svém souhrnu nemajetkovou sféru jednotlivce. Zřetelněji vyplývá tato potřeba při využití jiné terminologie, kterou zmiňuje i důvodová zpráva k zákonu č. 160/2006 Sb. – totiž, že nemajetková újma se jinak nazývá újmou morální. Jedná se tedy o utrpění na těch nehmotných hodnotách, které se dotýkají morální integrity poškozené osoby (patří sem zejména její důstojnost, čest, dobrá pověst, ale i jiné hodnoty, které se zpravidla promítají i v niterném životě člověka – svoboda pohybu, rodinný život, nejistota apod.). Dospěje-li tedy soud v konkrétním případě k závěru, že žádná z těchto složek nemohla být významným způsobem v důsledku nezákonného rozhodnutí či nesprávného úředního postupu negativně dotčena, je namístě závěr o tom, že nedošlo ke způsobení nemajetkové (morální) újmy.
V dalším postupu pak uvedené hodnoty hrají vždy roli při zvažování formy, případně výše zadostiučinění. To vyplývá zejména z § 31a odst. 2 věty druhé OdpŠk kladoucí důraz na závažnost vzniklé újmy a okolnosti, z nichž ke způsobení újmy došlo. Těmi budou zejména okolnosti vydání usnesení o zahájení trestního stíhání, projevující se například ve zjištění, že trestní stíhání bylo proti poškozenému zahájeno zjevně bezdůvodně nebo dokonce s cílem jej poškodit (v takovém případě bude poškozený zahájení trestního stíhání vnímat obzvlášť úkorně). Budou jimi ale také okolnosti zahájení trestního stíhání předcházející, popřípadě trestní stíhání poškozeného provázející, vedoucí k závěru o podílu poškozeného na tom, že proti němu bylo trestní stíhání zahájeno, popřípadě, že proti němu bylo ve vedení trestního stíhání pokračováno, aniž by bylo lze uzavřít, že si trestní stíhání zavinil sám. V této souvislosti je třeba rovněž zohlednit důvody, pro které k zastavení trestního stíhání, nebo zproštění obžaloby došlo. Přitom je třeba vycházet z toho, že forma a případná výše zadostiučinění nesmí být v rozporu s obecně sdílenou představou spravedlnosti, tj. její přiznání je nad rámec konstatování porušení práva namístě pouze tehdy, jestliže by se z hlediska obecné slušnosti poškozenému satisfakce skutečně mělo dostat. Takové okolnosti mají být v rámci kontradiktornosti řízení žalobcem tvrzeny a prokazovány.
Ostatně podobné interpretační závěry učinil Nejvyšší soud ve vztahu k žalobním požadavkům na zadostiučinění za nemajetkovou újmu způsobenou nepřiměřenou délkou trestních řízení, v nichž však vycházel z aplikace kritéria § 31a odst. 3 písm. e) OdpŠk (viz např. rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 30. 9. 2010, sp. zn. 30 Cdo 1209/2009, rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 31. 8. 2011, sp. zn. 30 Cdo 4442/2010, či rozsudek Nejvyššího soudu ze dne 9. 5. 2012, sp. zn. 30 Cdo 3867/2011).
Vzhledem k dalšímu procesnímu postupu dovolacího soudu vyplývajícímu z výroku rozsudku bylo třeba se zabývat i otázkou příčinné souvislosti nastolenou soudem prvního stupně, jíž se odvolací soud nevěnoval.
Pro dovození odpovědnosti státu za vznik nemajetkové újmy v souvislosti s vydáním nezákonného rozhodnutí je třeba naplnění tří podmínek. Zaprvé, existence nezákonného rozhodnutí, tj. takového pravomocného rozhodnutí, které bylo pro nezákonnost zrušeno nebo změněno (jinak je tomu v případech předvídaných v § 8 odst. 2 OdpŠk). Zadruhé, vznik újmy v nemajetkové sféře poškozené osoby. Zatřetí, existence příčinné souvislosti mezi vydáním nezákonného rozhodnutí a vznikem nemajetkové újmy.
V daném případě byla jednoznačně splněna podmínka první, tj. existence nezákonného rozhodnutí, neboť pravomocné rozhodnutí o žalobcově vině a uloženém trestu bylo zrušeno nálezem Ústavního soudu z důvodu porušení základních práv žalobce zakotvených v čl. 6 odst. 1 a odst. 3 písm. d) Úmluvy o ochraně základních práv a svobod.
Je proto třeba posoudit, zda v důsledku tohoto nezákonného rozhodnutí mohlo dojít v nemajetkové sféře žalobce ke vzniku újmy.
Žalobce tvrdil, že nemajetková újma spočívala v omezení jeho rodinného života a svobody cestování, neboť se nemohl se členy své rodiny libovolně stýkat a nemohl se libovolně pohybovat (zejména pak na území České republiky). Soudy – byť nikoliv explicitně – dospěly k závěru, že žalobcem tvrzená újma mu vznikla. K tomu dovolací soud pouze odkazuje na výše uvedené závěry týkající se dokazování vzniku nemajetkové újmy, aniž by se mohl a měl vyjádřit k aplikaci těchto závěrů na daný případ.
Pakliže soudy v dalším řízení dospějí k závěru, že žalobci jím tvrzená nemajetková újma vznikla, bude namístě řešení otázky existence příčinné souvislosti.
Příčinnou souvislost mezi vydáním nezákonného rozhodnutí a tvrzenou nemajetkovou újmou pak žalobce dovozoval z toho, že v důsledku nezákonného rozhodnutí musel „nedobrovolně“ opustit Českou republiku a musel se skrývat v zahraničí, neboť se chtěl vyhnout přímému následku spočívajícímu v tom, že by musel vykonat nepodmíněný trest odnětí svobody uložený právě tímto nezákonným rozhodnutím. Z tohoto důvodu nemohl navštěvovat rodinu v České republice a nemohl se ani svobodně pohybovat.
Sled událostí, tak jak jej zjistil soud prvního stupně, byl v tomto případě takový, že nejprve byl vydán rozsudek (později zrušený pro nezákonnost), na základě něhož měl žalobce vykonat nepodmíněný trest odnětí svobody v délce tří let. Žalobce se – dle svých tvrzení – v důsledku tohoto rozsudku, o jehož nezákonnosti byl již v té době přesvědčen, rozhodl uložený trest nevykonat a odejít do zahraničí. V důsledku tohoto kroku na nějakou dobu přerušil, případně omezil, styky s rodinou a přáteli a skrýval se (pobýval) mimo území České republiky (nejdříve v USA a následně zřejmě v Norsku).
Zásadní otázkou vztahující se k příčinné souvislosti shora vymezené z hlediska právního (tj., mezi jakou újmou jako následkem a jakou skutečností jako příčinou této újmy má být příčinná souvislost zjišťována) je, zda přímou příčinou odchodu žalobce z České republiky bylo vydání rozsudku o jeho vině a o uložení uvedeného trestu. Nemusí jít přitom o příčinu jedinou. Škodlivý následek nemusí vzniknout jen z jedné příčiny. Rozhodující je, zda – nebýt této skutečnosti (v daném případě vydání nezákonného rozhodnutí) – ke vzniku újmy by nedošlo, nebo naopak, zda škodlivý následek (vznik nemajetkové újmy) by nastal i bez této skutečnosti. Zjišťování existence takového spojení je však již otázkou skutkovou a soud prvního stupně jí bude muset znovu věnovat pozornost, byť odvolací soud se k této otázce nevyjádřil a bez dalšího uzavřel, že nárok byl žalobcem uplatněný v rozporu s dobrými mravy. Zde zjevně bude na místě v souvislostech příčiny a následku věnovat hlubší pozornost i tomu, co prvostupňový soud naznačil, že se žalobce ukrýval i před dalšími, nezrušenými tresty.
Dovolací soud upozorňuje na to, že v daném případě není rozhodující to, zda stát nese odpovědnost za nemajetkovou újmu způsobenou vykonáním uloženého trestu, jak uvažoval soud prvního stupně, když uvedl, že byl-li uložen nezákonně trest odnětí svobody, pak stát nese odpovědnost za škodu a nemajetkovou újmu, která vznikla v souvislosti s výkonem tohoto trestu, nikoliv však za újmu, která vznikla proto, že poškozený odmítl respektovat pravomocný rozsudek a byť nezákonně uložený trest nevykonat a uprchnout do ciziny. Je totiž nutno vnímat rozdíl ve skutkových podstatách odpovědnosti státu za újmu způsobenou výkonem trestu ve smyslu § 10 OdpŠk a odpovědnosti státu za újmu způsobenou vydáním nezákonného rozhodnutí ve smyslu § 8 OdpŠk. Podle § 10 OdpŠk je odpovědnost státu dána za škodu vzniklou v příčinné souvislosti s výkonem trestu (viz Vojtek, P. Odpovědnost za škodu při výkonu veřejné moci, 2. vydání, Praha : C. H. Beck, 2007, str. 81), avšak není vyloučeno, že nezákonné rozhodnutí o vině a trestu ve smyslu § 8 OdpŠk bude mít za následek vznik jiné nemajetkové újmy, než té, která vznikne vykonáním trestu.
Jinými slovy řečeno, jestliže by žalobce trest odnětí svobody vykonal (zcela nebo zčásti) byla by dána odpovědnost státu za případnou nemajetkovou újmu za podmínek stanovených v § 10 OdpŠk. Jestliže však žalobce trest uložený pravomocným soudním rozhodnutím nevykonal, je pro zjištění existence příčinné souvislosti rozhodující toliko to, zda nezákonné rozhodnutí o vině a trestu žalobce bylo přímou příčinnou případně vzniklé nemajetkové újmy (byť nemusí jít o příčinu jedinou, ale musí jít o příčinu podstatnou). V tomto smyslu by pak bylo například relevantní zjištění soudu o tom, že žalobce do ciziny odešel zcela dobrovolně, bez ohledu na to, že byl pravomocně shledán vinným ze spáchání trestného činu a že mu za to byl uložen trest.
Bude-li soudem prvního stupně dovozena existence všech podmínek odpovědnosti státu za nemajetkovou újmu, soud posoudí, zda, případně v jaké formě a výši, žalobci přísluší přiměřené zadostiučinění, a to s přihlédnutím k závěrům shora uvedeným.
Jelikož řízení bylo postiženo vadou, která mohla mít za následek nesprávné rozhodnutí ve věci, postupoval dovolací soud podle 243b odst. 2, části věty za středníkem, o. s. ř. a napadený rozsudek odvolacího soudu zrušil. Protože se důvod zrušení rozsudku odvolacího soudu týkal též rozsudku soudu prvního stupně, zrušil dovolací soud podle § 243b odst. 3 věty druhé o. s. ř. také rozsudek soudu prvního stupně a podlé téhož ustanovení vrátil věc soudu prvního stupně k dalšímu řízení.
Soudy jsou ve smyslu § 243d odst. 1, části první věty za středníkem, o. s. ř. ve spojení s § 226 o. s. ř. vázány právními názory dovolacího soudu v tomto rozhodnutí vyslovenými.
O náhradě nákladů řízení včetně nákladů řízení dovolacího rozhodne soud v rámci nového rozhodnutí o věci (§ 243d odst. 1 o. s. ř.).
Proti tomuto rozsudku není opravný prostředek přípustný.
Napsal: Mgr. Jiří Kučera