Soudní dvůr EU řešil ve svém rozsudku ze dne 30. 4. 2014 ve věci C 26/13 možný zneužívající charakter ustanovení úvěrových smluv vyjádřených v cizí měně, podle kterých se pro stanovení výše úvěru používá jiný kurs než při jeho splácení.
V soudním dvorem projednávaném případě uzavřeli v Maďarsku spotřebitelé s bankou smlouvu o hypotečním úvěru vyjádřeném v cizí měně. Spotřebitelům byl poskytnut úvěr ve výši 14.400.000,- maďarských forintů, přičemž bylo ujednáno, že stanovení výše úvěru v cizí měně bude provedeno podle nákupního kursu cizí měny použitého bankou v den uvolnění peněžních prostředků. Poskytnutý úvěr, úroky, poplatek za správu úvěru a ostatní poplatky měly být po uvolnění peněžních prostředků rovněž stanoveny v cizí měně. Podle nákupního kursu švýcarského franku (CHF) použitého bankou při uvolnění peněžních prostředků byla výše úvěru stanovena na 94 240,84 CHF. Dlužníci-spotřebitelé měli tuto částku splácet 25 let v měsíčních splátkách. Podle smlouvy pak měla banka stanovit výši dlužné měsíční splátky v maďarských forintech v závislosti na prodejním kursu švýcarského franku použitého bankou v den předcházející dni splatnosti.
Uveďme si pro přehlednost příklad výše uvedeného modelu převedený do českých reálií. Spotřebitel si vezme úvěr ve výši 10.000.000,- Kč, který má být vyjádřen v eurech. Ke dni uvolnění prostředků činí nákupní kurs eura 27,- Kč, úvěrová částka v cizí měně tedy bude stanovena na 370.370,37 eur.
Každá měsíční splátka však bude následně převáděna podle kursu prodejního, který je pro spotřebitele méně výhodný než kurs nákupní. Kdyby tedy spotřebitelé chtěli splatit úvěr například hned v den poskytnutí prostředků, převáděla by se splátka podle prodejního kursu, který by činil 28,- Kč, a spotřebitele by tak zaplatili jen na úvěrové částce bez úroků a dalších poplatků 10.370.370,36 Kč.
V Soudním dvorem projednávaném případě proto spotřebitelé podali proti bance žalobu, v níž se dovolávali zneužívajícího charakteru příslušného ujednání. Tvrdili, že toto ujednání tím, že opravňuje banku ke stanovení měsíční splátky na základě prodejního kursu cizí měny, kdežto výši uvolněného úvěru stanovila na základě nákupního kursu, poskytuje bance jednostrannou a neodůvodněnou výhodu.
Maďarský soud prvního stupně i soud odvolací dali spotřebitelům za pravdu, nejvyšší soud (Kúria) pak případ předložil Soudnímu dvoru EU k posouzení předběžných otázek, zda je vůbec možné toto ustanovení úvěrové smlouvy jako zneužívající ustanovení posuzovat.
Soudní dvůr případ posuzoval z hlediska Směrnice Rady 93/13/EHS ze dne 5. dubna 1993 o nepřiměřených podmínkách ve spotřebitelských smlouvách. Směrnice stanoví, že spotřebitelé nejsou vázáni zneužívajícími klauzulemi použitými ve smlouvě uzavřené s prodávajícím zboží nebo poskytovatelem služeb. Posouzení zneužívajícího charakteru se však nevztahuje na klauzule definující (i) hlavní předmět smlouvy a (ii) přiměřenost ceny a odměny na straně jedné a služeb nebo zboží na straně druhé, pokud jsou tyto klauzule sepsány jasným a srozumitelným jazykem.
Soudní dvůr tedy zkoumal dvě otázky:
1) Zda je předmětné ustanovení ustanovením definujícím hlavní předmět smlouvy nebo přiměřenost ceny a odměny na straně jedné a služeb nebo zboží na straně druhé.
2) Zda je ustanovení sepsáno jasným a srozumitelným jazykem.
Soudní dvůr dospěl k závěru, že o ujednání definující přiměřenost ceny a odměny na straně jedné a služeb nebo zboží na straně druhé se nejedná. Ohledně definice hlavního předmětu smlouvy pak uvedl, že zákaz posuzování zneužívajícího charakteru klauzulí týkajících se hlavního předmětu smlouvy musí být vykládán restriktivně a lze ho uplatnit pouze na klauzule stanovující hlavní plnění smlouvy, které ji jako takové charakterizuje. Vnitrostátní soudy pak musí určit, zda sporná klauzule představuje takový prvek smlouvy či nikoliv.
Pokud by vnitrostátní soud dospěl k závěru, že ujednání hlavní předmět smlouvy definuje, je posouzení jeho zneužívajícího charakteru vyloučeno jen tehdy, je-li sepsáno jasným a srozumitelným jazykem. V tomto ohledu Soudní dvůr zdůraznil, že se tento požadavek neomezuje na jasnost a srozumitelnost z formálního a čistě gramatického hlediska, ale že úvěrová smlouva musí naopak transparentním způsobem uvádět důvod a způsob převodu cizí měny. Vnitrostátnímu soudu tak přísluší, aby určil, zda na základě reklamy a informací poskytnutých bankou v rámci sjednávání úvěrové smlouvy se běžně informovaný a přiměřeně pozorný a obezřetný spotřebitel mohl nejen dozvědět, že existuje rozdíl mezi prodejním a nákupním kursem cizí měny, ale rovněž vyhodnotit účinky použití prodejního kursu pro stanovení výše splátek a pro celkové náklady na jeho půjčku.
Z výše uvedených závěrů Soudního dvora tedy lze dovodit, že předmětné ustanovení pravděpodobně bude vnitrostátními soudy vykládáno jako ustanovení upravující hlavní předmět smlouvy, neboť upravuje povinnost spotřebitele vracet poskytnutý úvěr a platit úroky a další poplatky.
Pro posouzení zneužívajícího charakteru ustanovení je tak zásadní posouzení, zda byl spotřebitel před uzavřením smlouvy řádně seznámen s rozdílem mezi prodejním a nákupním kursem cizí měny, a zda mohl řádně vyhodnotit důsledky použití rozdílných kursů pro poskytnutí úvěru a pro jeho splácení. Nebudou-li spotřebiteli tyto informace poskytnuty, existuje vysoká pravděpodobnost, že soud takové ujednání bude považovat za zneužívající a v krajním případě prohlásí za neplatnou celou úvěrovou smlouvu.
Bude-li proto věřitel při poskytování úvěru vyjádřeného v cizí měně zamýšlet použití rozdílných kursů pro stanovení úvěrové částky v cizí měně a pro její splácení, měl by věnovat zvýšenou pozornost komunikaci se spotřebitelem, aby tomuto bylo prokazatelným způsobem jasně a zřetelně vysvětleno, jaké dopady pro něj použití rozdílných kurzů bude mít. Toho lze docílit zejména písemný poučením podepsaným spotřebitelem, případně telefonickým poučení zachyceným na záznamu.
Pro více informací se prosím obraťte na partnera kanceláře, Mgr. Jiřího Kučeru, e-mail: jkucera@kuceralegal.cz ; tel: +420604242241.
Napsal: Mgr. Jiří Kučera