Nejvyšší soud České republiky v rozsudku pod číslem jednacím 23 Cdo 4311/2011 rozhodl konečně dosud neřešenou otázku, která může nastat při vydávání kvalifikované výzvy spolu s platebním rozkazem. Je poměrně častým jevem, že soudy při uplatnění několika nároků v žalobě, např. pohledávky a smluvní pokuty vydávají platební rozkazy s tzv. kvalifikovanou výzvou. Kvalifikovaná výzva představuje něco jako odjištěný granát v rukou žalovaného – pokud se ve lhůtě nevyjádří proč nárok popírá, nastane ze zákona fikce uznání a soud vydá rozsudek pro uznání, protože má za to, že žalovaný nárok proti sobě uznává. Proti takovému rozsudku se téměř nelze bránit a jeho přezkum je velmi omezen.
Ponechme stranou teoretické otázky zásahu do dispozičního práva stran, který fikce uznání nepochybně představuje, a věnujme se soudní praxi. Vydáním platebního rozkazu soudy vyhovují i žalobám, v nichž je uplatněno, jak to v obchodních sporech bývá, i několik nároků. Typicky se jedná o pohledávku a smluvní pokutu. Soudy přitom často mylně přisuzují i nároky na smluvní pokuty, které jsou chybně nárokovány jako úrok z prodlení, tedy procentem z požadované pohledávky. Konstantní judikatura však již dlouhou dobu požaduje jako u jiných peněžitých nároků vyjádření fixní částkou.
V uváděném případě vydal soud platební rozkaz se dvěma uplatněnými nároky, tj. s nároky na pohledávku a smluvní pokutu, přičemž smluvní pokuta byla vyjádřena v žalobě pouze procentem. Jelikož uplynula lhůta bez vyjádření a žalovaný podal pouze blanketní odpor, soud rozhodl o obou nárocích rozsudkem pro uznání.
Odvolací soud k odvolání žalovaného zrušil část rozsudku a to právě v části smluvní pokuty a samotný nárok na jistinu potvrdil. Právní norma § 172 odst 1 občanského soudního řádu, která stanovuje, že platební rozkaz lze vydat jen tehdy, pokud všechny uplatněné nároky vyplývají ze žaloby, mu byla lhostejná.
Nejvyšší soud tedy řešil dosud nevyřešenou otázku a to, zdali jsou podmínky pro vydání kvalifikované výzvy zároveň podmínkami pro vydání platebního rozkazu, pokud soud výzvu s platebním rozkazem vydá, tj. jestli protiprávnost vydání platebního rozkazu stíhá i samotnou výzvu.
NS ČR uzavřel, že podmínkami pro vydání kvalifikované výzvy spolu s platebním rozkazem jsou shodné s podmínkami pro vydání platebního rozkazu. Pokud platební rozkaz přikazuje zaplatit chybně uplatněný nárok na smluvní pokutu (popř. jakýkoli jiný nevykonatelný nárok), soud nemůže vydat kvalifikovanou výzvu a nemůže tedy nastat fikce uznání ani k jednomu z nároků. Nelze tedy ani vydat rozsudek pro uznání ke všem, či jen některým nárokům, byť by byly uplatněny správně.
Nejvyšší soud tedy nedovolil interpretační rozvolnění pravidla pro vydání platebního rozkazu (ust. § 172/1 o.s.ř. a důsledně uplatnil princip legálnosti postupu soudu, který zamezuje svévolnému rozhodování. Platí zde tedy v jistém smyslu princip „všechno nebo nic“, buď jsou splněny podmínky pro vydání platebního rozkazu u všech nároků se samostatným skutkovým základem uplatněných žalobou, nebo platební rozkaz ani kvalifikovanou výzvu na základě platebního rozkazu vydat nelze.
Rozsudek Nejvyššího soudu ČR by mohl do budoucna sloužit i jako podklad pro úvahy jednotlivých soudů I. instance v tom smyslu, zda zejména v případech uplatnění více žalobních nároků neupustit od automatického vydávání platebního rozkazu, jehož vydání bez řádného přezkumu podmínek dle §172/1 o.s.ř. je jak porušením ústavního principu legálního výkonu stání moci, tak i porušením řady zásad civilního procesu.
Namísto nyní hojně uplatňovaného postupu se ve světle Rozsudku jeví jako vhodnější zamyslet se nad žalobou s návrhem na vydání platebního rozkazu už na začátku sporu z hlediska ust. § 172 o.s.ř. a případně vydat kvalifikovanou výzvu s ohledem na povahu věci a okolnosti případu.
Napsal: Mgr. Jiří Kučera