V nedávné době byly vydány dvě rozhodnutí Nejvyššího soudu ČR, která zásadním způsobem mění přístup Nejvyššího soudu ČR v dosud poměrně formálnímu pojetí problematiky smluvních pokut sjednaných při odstoupení od smlouvy. Tento posun v judikatuře by se dal velmi stručně charakterizovat tak, že nedochází přímo k odklonu od dosavadního přístupu (tedy nemožnosti sjednání smluvní pokuty za využití práva), ale Nejvyšší soud v duchu zák. č. 89/2012 Sb., občanského zákoníku (dále jen „OZ“) vykládá jednotlivá ujednání smluvních pokut způsobem zachovávající platnost, je-li to v konkrétním případě alespoň trochu možné. V tomto článku pak velmi stručně přiblížíme na konkrétních rozhodnutích, kde lze zřejmý posun v přístupu Nejvyššího soudu ČR spatřovat.
- Dřívější judikatura a právní praxe
Nejprve se podíváme stručně na dřívější právní praxi v této problematice, která vycházela z dlouhou dobu jednoznačné a ustálené judikatury Nejvyššího soudu ČR.
Judikatura i právní praxe tak zásadně vycházely z premisy, že odstoupení od smlouvy nelze platně sankcionovat smluvní pokutou. Tento dlouhou dobu ustálený závěr vycházel především z právní úpravy institutu smluvní pokuty (která se zásadně nelišila ani dle dřívějšího občanského zákoníku), který umožňuje její platné sjednání pouze pro případ porušení smluvní povinnosti, nikoliv pro využití práva (což je odstoupení od smlouvy).
Judikatura i praxe proto poměrně formálně vyžadovaly, aby případná smluvní pokuta byla vázána právě na ono porušení smluvní povinnosti, které následně může být důvodem pro odstoupení od smlouvy (viz např. rozsudky Nejvyššího soudu ČR ze dne 31. 3. 1998, sp. zn. 3 Cdon 1398/96 a ze dne 27. 4. 2006, sp. zn. 33 Odo 469/2006). Sjednání smluvní pokuty pro případ výkonu práva odstoupení od smlouvy považovala tato starší judikatura za absolutně neplatné.
- Odklon od formálního přístupu poprvé
Velmi nový přístup, který lze charakterizovat jako odklon od dřívějšího formálního přístupu, zaujal Nejvyšší soud ČR v rozsudku sp. zn. 23 Cdo 1192/2019, ze dne 30. 10. 2019.
V tomto případě Nejvyšší soud ČR řešil otázku, kdy smluvní pokuta byla sice sjednána za odstoupení od smlouvy (tedy za využití práva, nikoliv porušení povinnosti), avšak v případě, kdy důvodem tohoto odstoupení bylo předchozí porušení smluvní povinnosti smluvní stranou. Dle textu smlouvy se přitom smluvní pokuta vztahovala na oba případy zároveň, tedy jak odstoupení, tak porušení smluvní povinnosti. Byla tedy soudem řešena situace, kdy právo na zaplacení smluvní pokuty je vázáno současně jak na porušení povinnosti ze strany dlužníka, tak na odstoupení od smlouvy ze strany věřitele.
Soud 1. stupně shodně jako soud odvolací uzavřel s odkazem na dřívější judikaturu i praxi, že se zde jedná o neplatně sjednanou smluvní pokutu a jde přitom o neplatnost absolutní. Nejvyšší soud ČR zde však poměrně nečekaně uvádí, že v tomto konkrétním případě nelze již vycházet z dřívějších závěrů judikatury i právní praxe o absolutní neplatnosti takového právního jednání a dovozuje platnost takto sjednané smluvní pokuty.
Nejvyšší soud ČR se zde tedy zjevně odklání od dřívějšího formálního přístupu, a aniž by jakkoliv měnil základní pravidlo nepřípustnosti sjednání smluvní pokuty za využití práva, překlenuje zdánlivý rozpor výkladem právního jednání, které umožňuje v zásadě zachovat platnost smluvní pokuty sjednané za odstoupení od smlouvy, a to v situacích, kdy odstoupení předcházelo porušení smluvní povinnosti, které bylo důvodem pro odstoupení a na které se rovněž vztahuje ona smluvní pokuta.
- Odklon od formálního přístupu podruhé
Tento posun, který odráží nový přístup Nejvyššího soudu k této problematice lze demonstrovat i na jiném nedávném rozhodnutí, a to rozhodnutí ze dne 18. 3. 2020 sp. zn. 23 Cdo 2070/2018.
V tomto případě Nejvyšší soud ČR řešil situaci, kdy si smluvní strany ujednaly „sankci“ ve výši 60.000,- Kč, kterou je smluvní strana povinna uhradit druhé smluvní straně v případě odstoupí od smlouvy.
Obdobně jako v případě zmíněném výše i zde soudy nižších stupňů rozhodovaly v souladu s výše uvedenou praxí a toto ujednání posoudily jako ujednání o smluvní pokutě, která je však s ohledem na dřívější judikaturu absolutně neplatná.
I v tomto případě se Nejvyšší soud ČR rozhodl pro odklon od dřívější praxe, byť v tomto případě již tak nečiní explicitně, ale pouze konkludentně. V duchu se však jedná o výraz totožného benevolentnějšího přístupu k problematice ve prospěch skutečné vůle stran a zachování platnosti ujednání, je-li to možné.
Nejvyšší soud ČR ani v tomto případě nikterak nerozporoval názor, že smluvní pokutu je možné sjednat pouze pro případ porušení povinnosti, podotknul ale, že dané ujednání o „sankci“ není nutně nezbytné považovat bez dalšího za smluvní pokutu. Nejvyšší soud ČR poukázal na skutečnost, že i dle dřívější judikatury je přípustné, aby strany sjednaly možnost sjednat odstupné nebo jinou paušální částku kompenzace, jež bude splatná v případě, že se jedna ze stran rozhodne odstoupit od smlouvy.
Dle názoru soudu potom výraz „sankce“ nevylučuje posouzení tohoto ujednání jako přípustné kompenzace a naopak s ohledem na úmysl a účel stran, jakož i na nutnost výkladu ve prospěch platnosti smluvního ujednání tam, kde je to možné, uzavřel, že strany bezesporu nechtěly sjednat neplatné ujednání a sjednanou částku je proto nutné považovat za smluvní kompenzaci, nikoliv za smluvní pokutu, a jedná se tedy o ujednání platné.
- Závěr
S ohledem na výše uvedené lze tedy v problematice smluvních pokut při odstoupení od smlouvy zaznamenat jistý posun, a to odklon od dosavadního spíše striktně formálního pojetí směrem k benevolentnějšímu přístupu, kdy Nejvyšší soud ČR používá výkladových pomůcek ve prospěch platnosti ujednání smluvní pokuty (nebo sankce či kompenzace) při odstoupení od smlouvy, je-li to v daném případě možné.
Zjednodušeně lze říci, že v případě, kdy je na odstoupení od smlouvy navázáno jakékoliv jiné plnění než smluvní pokuta, bude se nejspíše jednat o ujednání platné. Stejný závěr pak bude dán i tehdy, je-li sporné, zda se o smluvní pokutu jedná, či nikoliv (např. při užití výrazu sankce). V praxi je tedy vhodné hovořit v těchto případech o kompenzaci, nikoliv o sankci či pokutě.
Bude-li smluvní pokuta navázána současně na odstoupení od smlouvy i porušení smluvní povinnosti, pak i takové ujednání bude platné.
Při přípravě smluv by proto strany měly dbát zvláštního důrazu na volbu vhodných institutů zajištění a zejména jejich správného vyjádření, aby předešly problémům. Je proto vhodné se při přípravě každé významnější smlouvy obrátit na odborníka, který zvolí vhodné zajišťovací instituty, ale především předejde rizikům vyplývajícím z neplatnosti zásadních ujednání. A pokud ne, je alespoň pro tento případ pojištěn.
Napsal: Mgr. Karel Machačka