Mezi exekučním řízením podle zákona č. 120/2001 Sb., exekuční řád (dále též „EŘ“), a insolvenčním řízením dle zák. č. 186/2006 Sb., insolvenční zákon (dále též „IZ“), bychom zajisté na první pohled našli několik spojitostí. Obě tato řízení se sice týkají majetku dlužníka, ale směřují ke zcela opačným cílům a používají k jejich dosažení odlišných prostředků.
Mohou často existovat vedle sebe, v nejběžnější podobě na sebe následují tak, že jsou prováděny exekuce na majetek dlužníka, a v případě, nemá-li prostředků na uspokojení pohledávek svých mnoha věřitelů, buď sám dlužník, nebo některý z věřitelů na něj podá insolvenční návrh. Co se ale stane v případě, kdy dojde ke kolizi těchto řízení?
Insolvenční zákon má na tuto věc jednoznačnou odpověď, kdy v § 109 odst. 1 písm. c) stanoví, že „výkon rozhodnutí či exekuci, která by postihovala majetek ve vlastnictví dlužníka, jakož i jiný majetek, který náleží do majetkové podstaty, lze nařídit nebo zahájit, nelze jej však provést.“ Provedení exekuce lze dle exekučního řádu provést např. srážkami ze mzdy, přikázáním pohledávky, prodejem movitých nebo nemovitých věcí, apod.
Výjimku v tomto případě stanoví insolvenční zákon pouze pro tzv. pohledávky za majetkovou podstatou dle § 168 IZ, jimiž jsou např. hotové výdaje insolvenčního správce a též daně, poplatky a odvody na sociální pojištění, a pohledávky jim na roveň postavené dle 169 IZ, mezi něž patří např. pracovněprávní pohledávky zaměstnanců, pohledávky na náhradu škody způsobené na zdraví nebo pohledávky na výživném. Jedná-li se o tyto pohledávky, exekuci za účelem jejich vymožení lze po zahájení insolvenčního řízení provést pouze na základě rozhodnutí insolvenčního soudu.
Může ale také dojít k situaci, že k nařízení i provedení exekuce dojde před zahájením insolvenčního řízení, avšak s tím, že k rozvrhu vymoženého plnění má dojít až poté, co bylo zahájeno insolvenční řízení. Nastane-li takový případ, vyvstává spousta otázek.
Jak se v takovém případě naloží s exekutorem vymoženým plněním? Jaké povinnosti má exekutor, pokud jde o jeho vlastní pohledávku za náklady exekuce a odměnou exekutora? Na tyto a některé další otázky odpovídá nedávné usnesení Nejvyššího soudu ČR ze dne 23. 10. 2014, vedené pod sp. zn. 21 Cdo 3182/2014.
Nejvyšší soud v tomto usnesení vyslovil poměrně pochopitelný názor, a to že „soudní exekutor je povinen po zahájení insolvenčního řízení na majetek v exekuci povinného vydat do majetkové podstaty úpadce jím v exekuci vymožené plnění bez odpočtu nákladů exekuce a jako věřitel úpadce náklady exekuce (svoji pohledávku) přihlásí do insolvenčního řízení.“
Navázal tak na § 5 odst. 1 písm. b) IZ, podle kterého „věřitelé, kteří mají podle tohoto zákona zásadně stejné nebo obdobné postavení, mají v insolvenčním řízení rovné možnosti“. Nejvyšší soud tak říká, že se toto ustanovení vztahuje na všechny věřitele úpadce, mezi něž zajisté patří i soudní exekutor. Ten je pak povinen se v insolvenčním řízení řídit stejnými pravidly jako běžný věřitel, a je nepřípustné, aby insolvenčnímu správci vydal vymožené plnění snížené o náklady exekuce a o svou vlastní odměnu; pak by „došlo k nepřípustnému zvýhodnění jednoho z věřitelů úpadce.“ Exekutor je tedy povinen plnění vymožené z provedené exekuce celé vydat do majetkové podstaty úpadce, a to s vyčíslením nákladů exekuce včetně své odměny, avšak samotné uhrazení těchto nákladů již provést nesmí.
Toto rozhodnutí tak vnáší nové světlo na časté případy konkurence exekutora a insolvenčního správce a prvního jmenovaného tak staví do pozice vedle ostatních věřitelů. Jde ve své podstatě o důslednou aplikaci § 109 odst., 1 písm. c) IZ, neboť uznal-li by Nejvyšší soud opačné řešení jako přípustné, docházelo by tak vlastně k obcházení tohoto ustanovení. Lze tedy očekávat, že následná judikatura bude toto rozhodnutí následovat a usnadní tak vzájemné vztahy exekuce a insolvence, aby mezi těmito řízeními již nedocházelo ke konfliktům.
Pro více informací se prosím obraťte na partnera kanceláře, Mgr. Jiřího Kučeru, e-mail: jkucera@kuceralegal.cz ; tel: +420604242241.
Napsal: Mgr. Jiří Kučera