Právní praxe v České republice se již dlouhodobě potýká se závažným problémem, který vyplývá z ust. § 17 zák. směnečného a šekového, které zní:
„Kdo je žalován ze směnky, nemůže činit majiteli námitky, které se zakládají na jeho vlastních vztazích k výstavci nebo k dřívějším majitelům, ledaže majitel při nabývání směnky jednal vědomě na škodu dlužníka.“
Toto ustanovení tedy vylučuje použití tzv. kauzálních námitek vůči žalobci, který se domáhá plnění ze směnky, pokud žalobce nabyl směnku indosací (převodem), aniž při tom jednal vědomě na škodu směnečného dlužníka. Kauzálními námitkami pak lze rozumět právní nástroj obrany osoby podepsané na směnce proti postupu směnečného věřitele, který žádá zaplacení směnečného dluhu. Touto obranou může být např. skutečnost, že směnka je směnkou zajišťovací a zajišťovaný závazek již zanikl, či že zajišťovaný závazek je neplatný pro rozpor se zákonem.
V praxi se tak občas stane, že někdo zcela účelově převede zajišťovací směnku na třetí osobu a tato osoba se následně domáhá plnění ze směnky po dlužníku. Dlužník pak nemá žádnou možnost obrany v řízení, a to ani za situace, kdy závazek, který směnka zajišťovala, již zanikl. Dlužník se tak může dostat do situace, kdy bude povinen zaplatit dvakrát. V případě větších částek může být taková povinnost pro dlužníka likvidační.
Výše uvedeným problémem se nedávno zabýval Ústavní soud v nálezu sp. zn. IV. ÚS 457/10 (dále jen „Nález“). V dané situaci se stěžovatelka mimo jiné dovolávala i zrušení ustanovení § 17 zákona směnečného a šekového.
V posuzovaném případě stěžovatelka jako spotřebitel získala drobnou půjčku ve výši 6.000,- Kč od úvěrové společnosti. Smluvní pokuta byla sjednána ve výši 0,8% z dlužné částky za každý započatý den prodlení s tím, že k zajištění závazku stěžovatelka vystavila blankosměnku.
Poté, co se stěžovatelka dostala do prodlení po uhrazení cca poloviny půjčky, nastala dle smlouvy o půjčce okamžitá splatnost dluhu, včetně smluvních pokut. Úvěrová společnost následně vyplnila blankosměnku na částku 30.320,- Kč a převedla směnku na jinou společnost, která se následně vyplacení směnky domáhala u soudu návrhem na vydání směnečného platebního rozkazu. Tímto postupem byly veškeré kauzální námitky stěžovatelky vyloučeny. Stěžovatelka tedy nemohla namítat např. neplatnost ujednání o smluvní pokutě, kterou považovala za nepřiměřeně vysokou.
Obecné soudy se tedy námitkami stěžovatelky s odkazem na § 17 zákona směnečného a šekového vůbec nezbývaly. Soudy se rovněž nezabývaly okolnostmi případu, tedy zejména zda směnečná indosace není pouze účelovým zneužitím práva, které vyloučí procesní obranu stěžovatelky.
Ústavní soud v Nálezu konstatuje, že „právní institut směnky je sice založen na přísné formálnosti směnečných vztahů, nicméně tato formálnost samotná by neměla vychylovat práva ze směnečného vztahu plynoucích, ve prospěch jedné ze zúčastněných stran.“ Tuto skutečnost je třeba dle Ústavního soudu akcentovat zejména v případě využívání zajišťovacích směnek.
Ústavní soud především zdůraznil, že je vždy třeba hodnotit okolnosti případu a zkoumat, zda postupem směnečné indosace nedochází k zneužití práva. Dle Ústavního soudu je třeba za zneužití práva považovat situaci, kdy někdo vykonává své subjektivní právo k neodůvodněné újmě někoho jiného nebo společnosti.
Dojde-li směnečnou indosací ke zneužití práva, neměl by obecný soud poskytnout takovému jednání právní ochranu, byť by takové jednání bylo právem dovolené.
V posuzovaném případě Ústavní soud tedy dovodil, že z okolností případu lze usoudit, že směnečná indosace byla pouze účelová, došlo na straně úvěrové společnosti ke zneužití práva a konstatoval zásah do ústavně zaručených práv stěžovatelky.
Dále Ústavního soud vyjádřil apel, aby obecné soudy, za právního stavu, kdy neexistují legislativních mechanismy umožňující zabránění zneužití institutů směnečného práva, zejména pak zneužití směnečné indosace za účelem vyloučení kauzálních námitek dlužníka, hledaly ve své činnosti taková východiska, jež výkonu zneužití institutu směnečného práva zabrání.
Ústavní soud tedy odmítl návrh na zrušení § 17 zákona směnečného a šekového, jelikož problém dle názoru Ústavního soudu nespočívá v samotném ustanovení, ale v příliš formalistickém postupu obecných soudů, které nezkoumají okolnosti případu a nezabývají se možným zneužitím směnečné indosace, čímž zasahují do ústavně zaručených práv směnečných dlužníků.
S ohledem na výše uvedené lze tedy Nález považovat za velmi pozitivní zprávu pro směnečné dlužníky, kteří byli v důsledku směnečné indosace účelově zbaveni svých kauzálních námitek. Dle ústavního soudu takový postup nepožívá právní ochrany a obecné soudy jsou povinny zkoumat okolnosti směnečné indosace.
Pro více informací se prosím obraťte na partnera kanceláře, Mgr. Jiřího Kučeru, e-mail: jkucera@kuceralegal.cz ; tel: +420604242241.
Napsal: Mgr. Jiří Kučera